Je suis fatigée

V poslední době jsem jako medvěd probuzený ze zimního spánku. Unavená, mrzutá a hladová. Je nelidské vstávat za takových podmínek. Kdybyste to nevěděli, tak tohle jsou spící pávi. Fotka je taková jaká je, ale já sama na vlastní oči neviděla o moc víc.

Proti pomluvám se nedá bránit

Pravda je, že proti pomluvám se nedá bránit. Sama jsem si to loni zkusila. Pokud se nechcete snížit na úroveň protivníka ke lžím a pomluvám. Jenže tím se jen sami ušpiníte. Bylo mi z toho hodně smutno, cítila jsem absolutní beznaděj a na nějakou dobu mě to úplně paralyzovalo. Stokrát můžete tvrdit, že to není pravda, ale vždycky se najde nějaké ucho, co těm lžím a pomluvám bude naslouchat a bude jim věřit. Protože je to líbivě podané. Protože je někdo zdatný manipulátor. Je potřeba se s tím smířit, hlavou zeď neprorazím.
Máme nového prezidenta. Prezident by měl být autoritou, vzorem, tím nejlepším z nás. Měli bysme si ho vážit, mít ho jako vzor morálních vlastností. Máme prezidenta nesporně velmi inteligentního a zkušeného. Ale nevím, jestli si ho budu vážit. Lže, vyhýbá se přímým odpovědím. Svádí vinu na svoje spolupracovníky, on nic to oni, místo aby přijal odpovědnost za svůj tým. Co na tom, že dělají pro něho a za něho. Má sociální cítění, slibuje hory doly. Co na tom, že nemá pražádné pravomoce, jak tyto věci ovlivnit. Lidu je třeba chléb a hry nebo aspoň přislíbit. Je jeden z nás, žil tu celý život, má jen dvě místnosti na chalupě na Vysočině. Žádné zámky a hrady, co bysme mu museli závidět. Umí skvěle česky, o tom není pochyb. Jeho manželka je Češka. Její otec byl sice Slovák, ale to je pro nás přijatelné.
Ovšem jeho první proslov hned po zvolení, kdy útočil na všechny kolem se mi ani trošku nelíbil. Co by proboha řekl, kdyby prohrál? Bylo by to ve stylu pana Paroubka po volbách v roce 2010, který to tenkrát hodně neustál? Obvinil protistranu ze šíření lži a štvavé negativní kampaně. Stejně tak lidi kolem něj. Osa Zeman-Klaus-Fico. Všichni svorně mluví o tom, že vyhrála pravda a láska. Kde já jsem to žila v posledních dnech? Protože od druhé strany jsem žádné negativní a lživé řeči neslyšela. Zato jsem slyšela spoustu lží o tom, že proti kandidát chce vracet majetek Němcům v sudetech. I když od sám řekl přesný opak. Stokrát opakovaná lež se stala pravdou. A proto nedopusťte, aby to vyhrál ten cizák. Prezident musí být Čech, musí umět česky, musí celý život žít v Česku, musí mít manželku Češku. Je to fajn chlap řekne, co si myslí a s nikým se nemaže.
Co mi to připomnělo?

"Jsi Čech Čech Čech tak si toho važ!
 Jsi Čech Čech Čech a narovnat se snaž!
 Jsi Čech Čech Čech a Čechům dělej čest!
 Přelez, přeskoč, ale nepodlez!"
(úryvek z písně skupiny Orlík, z alba Oi! z roku 1990)

Knihy

Jestliže nejlepším přítelem je kniha, tak s hrdostí prohlašuji, že jsem polygamní. :-) Jsem ve vztahu s několika knihami naráz. Dokonce se neostýchám požádat o knihu bližního svého, když mě ta jeho zaujme. K jiným se vracím jako ke vzpomínkám z minulosti. Občas udělám pokus a vydám se za hranice svojí mateřštiny. Největší úspěchy na tomto poli sklízím se slovenštinou. Protože my, co jsme se narodili v nyní již neexistujícím státě, tomuto jazyku prostě rozumíme. Což se ukázalo jako obrovská výhoda v době vysokoškolských studií, kdy některá literatura byl jen ve slovenštině. Takže rozumím, ale čtu o něco pomaleji. S dalšími jazyky se vždy jednalo o nesmělé pokusy, než o nějakou dlouhodobější zálibu.
A co teď čtu? Bulat Okudžava - Nebohý Avrosimov. Co mě nalákalo, byl jednoznačně autor. Protože jsem od něj nikdy nic nečetla. Abych pravdu řekla, zas tak zajímavý to není. Ale ani zas tak strašný, abych to číst přestala. Už jsem kousek od konce, takže to pěkně dočtu a bude. V této knížce se vyskytuje jedna věc, podle mě typická pro ruské autory. A tou jsou občasné francouzské věty. Francouština v carském Rusku byla prostě dostatečně cool. :-) Ale zas je to i dole na spodku stránky vždycky přeloženo. A já se pocvičím ve francouzštině. A dost dobře možná to byl jeden z impulzů, proč se začít učit francouzsky. Abych věděla, jak se bláznivá změť písmen vlastně vyslovuje. Teď už vím, že polovina toho, co je tam napsáno, se vůbec nevysloví. Tajemství odhaleno!

A je jasno, za čtrnáct dní zase

Máme po volbách. Vyhráli Miloš a Karel. První čtyřku jsem nečekala jinak. Bližší pořadí jsem si netroufla odhadovat. Co mě překvapilo, bylo jak málo dostal Sobotka. Prostě blbý jméno, já to říkala. Co mě nepřekvapilo, byl můj bratr, že ačkoliv se opět voleb nezúčastnil, má potřebu to komentovat. Zesměšněn již také byl. Ponaučení si z toho jistě nevzal.
Jednu věc moc nechápu. Koukala jsem na volební studio na čt24 a nepobírám tu jejich posedlost volební krajskou mapou. K čemu je to jako dobré při prezidentských volbách? Navíc, ty naše kraje... Na Moravě jich máme  tři a půl a jsou mega, táhnou se odshora dolů. V Čechách jich je moc, některé jsou vyloženě pidi. Dokonce na kraje znám jeden vtip:
Které je největší město České republiky?
Praha?
Ne, Brno. Praha je kraj. :-)

Co mě dál překvapilo? Že nemoc se mě drží. Dneska jsem se vzbudila s ukrutnou bolestí v krku. Dokonce jsem si ani nešla koupit knihu, když mají v Knihkupectví Dobrovský slevu 20% na vše. Ale vyslala jsem tam rychlou spojku a dopadlo to na jedničku. Knihu, kterou jsem chtěla měli a byla mi zakoupena. Super!

Volí celá rodina

Máte už odvoleno? Já ano. Ani zima, ani rýma mě nezastavily. Přijela jsem do svého trvalého bydliště a společně s rodiči a babičkou jsme se vydali volit. Pěkně celá rodina pohromadě. Trošku nám to pokazil bratr, ale dělala jsem si srandu, že za něj může jít volit zítra táta, protože se oba jmenujou stejně. A protože já, máma i táta jsme volili každý někoho jiného, tak jsem mu i určila kandidáta. Bude volit Franze, když je mladej. Dělám si srandu. Pokud přijede, tak ať si volí koho chce. A pokud ne, tak ho zesměšním na facebooku, až si zase bude stěžovat, kdo vyhrál a koho lidi měli volit/nevolit. Teď už jen budu čekat, jak to zítra dopadne. A že jsem teda zvědavá. Z toho krásného žlutého úvodního listu ve volební sadě si budu razničkou vyrážet různé vzory.
A co vy? Volili jste svého srdcového kandidáta nebo jste taktizovali a volili menší zlo? Podle mě první kolo je o tom, ať si každý volí koho by tam rád viděl. Ve druhém kole bude pak volit buď svého srdcového kandidáta, pokud postoupí a nebo volit proti tomu, koho tam rozhodně nechce.
Jo! Taky jsem si uvědomila, že při minulých volbách jsem byla taky nachlazená. Že by se nám z toho stávala taková pěkná tradice? To snad ne! Ale hlavně, všimli jste si, že se dny už prodlužují? SUPER!!!

Jsem nemocinkaná

Mám rýmu. A když jsem nemocná, tak se zpravidla stávám velmi infantilní, tvářím se, že umírám a vyžaduji maximální péči. Momentálně to není nic zas tak strašného, ale nemocná jsem a to je fakt. Proto jsem dneska zůstala doma. Miluju ten pocit, když jsem sama doma a nemusím nic dělat. Je to pohoda. Ale i tak jsem musela vyřídit nějaké věci:
1. Předně ráno napsat šéfové, že nepřijdu a beru si volno. To jsem zvládla chvíli po zazvonění budíku a zjištění, že se můj stav od včerejška zázračně nezlepšil.
2. Potom hlídat kočku, aby mi nežrala papírové kapesníky. A to je docela problém, protože ona je miluje! A je jí jedno jestli jsou čisté nebo použité. Zatím se mi daří. Nachytala jsem ji jen jednou.
3. Napsat, že nepřijdu do francouzštiny. Což znamenalo najít číslo na lektora, které překvapivě nemám uložené v telefonu. Ale jako větší oříšek se jevilo, jak se ta francouzština vlastně píše? Proč je ta čeština tak složitá? Má vůbec smysl, se učit další jazyky, když neumím na 100% česky?
4. Najíst se. Ideálně něco rychlého a teplého, co nebude vyžadovat opuštění bytu.
5. Hodně pít. S tímto bodem nemám problém. Můj postoj k pití je víc než pozitivní. Včera jsem si koupila dva džusy, takže pohoda. Normálně piju jen čaj. Ale když jsem nemocná, tak mi pak čaj už leze krkem a nahradím ho džusem. A co nesnáším, je čaj s medem a citronem. Já totiž nesladím, takže tuhle kombinaci vůbec nemusím.
Nicméně první tři body jsou vyřízeny a nyní nastává volná zábava.

Co do světa vyšleš, to se ti vrátí

Věřím tomu, že co do světa vyšlu, to se mi taky vrátí. A hlavně, že když budu myslet pozitivně, budu sama se sebou spokojená a šťastná, budou mě tak ostatní i vidět. Letos jsem se totiž rozhodla být šťastná. Takže se teď snažím myslet pozitivně a užívat si těch pozitivních věcí. Vnímat je každým pórem svého těla. Proč se trápit zbytečnostma, které za to nestojí a které nemají zas takovou váhu. Nechci si tím zacpávat zbytečně hlavu. Rozhodla jsem se, že budu víc "sobecká". Prostě budu myslet víc na sebe. Nechci už jen tak zbytečně sedět a čekat, coby kdyby ... Budu si držet svoje zájmy. I když sama. Přece nebudu sedět doma jen proto, že se nikdo ke mně nechce přidat.

Favoritem letošních prezidentských voleb se stává ...

Předvolební průzkumy na prezidentské volby mají své favority, ale jedním z výrazných hybatelů letošních voleb může být i zimní období. Protože pokud bude ledovka, tak žádný uvědomnělý důchodec nevyleze z domu. (Potvrzeno kamarádkou, která to má vysledované z lékárny. Ve vedrech a nebezpečí ledovky prostě nechodí, protože je před tím z médií varovali.) A ti, co jsou věkem výrazně mladší zase nebudou riskovat komplikované přesuny autem do svých volebních okrsků. Čili může být zcela rozhodující, koho bude volit volební komise. Já bych to tak nedramatizovala. Ono kde nic není ani smrt nebere. Hlavně aby prezident nedělal ostudu. Všichni víme, že i když něco bude vetovat, tak kluci a holky v parlamentu ho můžou zvesela přehlasovat.
Taky jsem četla v poslední době spoustu novinových článků, proč nevolit toho, toho a toho.
Fischer z nás udělal velmoc fotovoltaiky, ať to stojí co to stojí.
Zeman je příliš vulgární.
Bobošíková, no to snad ne. Z jejího klipu šel strach.
Fischerová je nenapravitelná idealistka. Jo přeju jí to. A to se může, aby kandidovali dva z jedné rodiny. Ne dělám si srandu, vím že nejsou příbuzní.
Franze můžete buď milovat nebo nenávidět. Ten nenechá nikoho chladným.
Roithová mi teda nic moc neříká. Vím, že se v politice pohybuje a to je asi tak všechno.
Sobotka ten mě dostal nejvíc, myslela jsem, že je tam za socdemáky. Prostě neměli by se jmenovat lidi stejně, občan nezajímající se o politiku v tom má pak zmatek.
Schwarzenberg je prý na prezidenta moc starý. No nemyslím. Papež má 85 let, taky ho nezvolili za mlada a zvládá to.
Dienstbier mi nic neříká. Vím o něm, že se narodil v Americe. Mít to jako Američani, že se prezident musí narodit na našem území, neměl by u nás šanci.
Vím, že nechci prezidenta, který se účastnil nebo sympatizuje nebo toleruje zločinecké režimy a pozůstatky po nich, ať už se tváří jak chtějí.
Prospěchářsky se stát členem strany, která má na rukou krev, se nedá ničím omluvit. Já taky vím, že kdybych kradla, tak je to pohodlnější, abych se dostala k penězům. Ale volím blbou a nudnou cestu chození do práce. Takže takovýhle vzor za mě ne.
A kdo jsou prý ti favoriti podle posledního mnou přečteného průzkumu?
Zeman (23,6%), následovaný Fischerem (16,2%), Dienstbierem (14,3%) a Schwarzenbergerem (14,2%).  No a pak ti další. Když si vzpomenu, jak jsme dneska četla, že nějaké to procento rozdílu (či dokonce desetina) je vzhledem ke statistické odchylce naprosto směšné, tak v tom žádného favorita nějak moc nevidím.
Jo a ještě ke Karlovi, který má mimochodem nejlepší předvolební klip. Někdo namítá, že prezident by měl být Čech. Jenže Klaus, Dienstbier a Fischer taky nejsou zrovna česká jména.
Takže, uvidíme se v pátek/sobotu u voleb a za čtrnáct dní zase. Já to nemám ze svého útočiště do svého volebního okrsku daleko, takže se plánuju se zúčastnit. Obou kol. Pokud ovšem nebude ta ledovka. :-)

Ztrácíte věci?

Teď mě to tak napadlo, po přečtení jednoho blogu. Kdy já jsem něco naposledy ztratila? Teda myslím tím fyzickou věc. Nepočítám do toho ztrátu energie, iluzí, naděje ...

Ha, už vím, rukavici jsem nedávno ztratila. Takovou tu obyčejnou, černou, co jich u Vietnamců můžete koupit co hrdlo ráčí pár za dvacet korun. Doma mám ještě další dva černé páry, takže není problém. Ale jinak věci skoro neztrácím. Občas někde něco zapomenu, to jo, ale vím kde jsem to zapomněla a vracím se tam. Věci ztrácím jen výjimečně. Možná proto, že mám ve zvyku, se podívat na svoje místo, když od někud odcházím, jestli jsem tam něco nezapomněla. Je to trošku až obsese, protože pokud někde jsem, tak si svoje věci dávám na jedno místo, aby byly všechny pohromadě. A když pak odjíždím, tak projdu všechny prostory i ty, o kterých vím, že jsem si tam opravdu nic nedávala. Dokonce, ač to je s podivem, jsem nikdy nic neztratila ani při mých četných taženích po restauračních zařízeních. V dobách studií bylo běžné, že člověk šel třeba z nákupu a potkal kamarády, kteří někam vyráželi. Ti ho přemluvili (dobře, nebývalo to zas tak těžké) ať se k nim přidá a vyrazil do míst, kam rozhodně neplánoval a s věcma, které by si tam rozhodně nebral. Ale vždycky se mi podařilo dorazit zpátky bez materiálních ztrát. Možná to bylo jen čerstvou mladou myslí, protože kdo ví, jak by to dopadlo teď. Nicméně teď už nežiju tak impulzivně a proto se na každou akci připravím a beru si s sebou jen minimum věcí. 

Ovšem podobnou obsesí neustále své věci hlídat a kontrolovat rozhodně netrpí můj drahý mladší bratr. Když začal chodit do školy, tak se běžně potýkal s problémem, že stále někde něco zapomínal. Nebylo výjimkou, že jeho aktovku donesl domů někdo úplně jiný. Buď já nebo někdo další z příbuzenstva, který ji bezpečně poznal zapomenutou na autobusové zastávce.
Někomu se doma ztrácí ponožky. Slyším to poměrně často. A musím říct, že od té doby co žiju ve dvoučlenné domácnosti, tento problém neznám. Všechny moje ponožky žijí ve stabilních párech. Možná že ty, které vypadají na chlup stejně, si občas svoje partnery prohodí, ale stále zůstávají v páru. Nám prostě pračka ponožky nežere. Asi nějakej fakt dobrej model.

Zvládla jsem TO!

Ano, jsem dobrá. Zvládla jsem TO! Zvládla jsem první den v práci v novém roce. Upřímně vůbec, ale vůbec se mi tam nechtělo. A taky jsem včera ráno měla z toho málem noční můru. Občas to tam bohužel sklouzne do roviny úplných ptákovin, kdy mi sekretářka dává úkoly a já se musím držet osvědčených vnitřních postupů ve stylu hlavy XXII. No a já prostě nejsem ten typ, co by srazil paty a sklopil hlavu. Hlavně, když je to nějaká naprostá blbost. Navíc se mi taky stává, že po delší době si odvyknu radši nic neříkat a občas se nepatřičně něčemu usměju, což si některé lehce paranoidní osoby vztáhnou na sebe. A je na problém zaděláno. Je pravda, že s ostatníma se tomu pak smějeme, ale stává se to. Ale zase se člověk aspoň pěkně pocvičí, jak manévrovat s různýma lidma a jak je dostat tam, kam chce. Nebo aspoň na neutrální pole. V těch temnějších chvílích to připomíná nějaký román od Franze Kafky a člověk na plno pocítí, že je jen kolečko v obskurním soukolí. A pak tam taky děláme i spoustu rozumných a užitečných věcí, ze kterých má člověk dobrý pocit. Snažím se ovšem odkoukat nějaké manipulátorské techniky. Napřed dát pěkně cukříček a pak jít na věc. Usadit soupeře tím, že mu budete mazat med kolem huby. Polechtat něčí ego, aby měl větší motivaci pro vás pohnout prstem. Člověk se pořád učí. Jen se někdy bojím, že až to všechno budu vědět a budu mít všechny tyhle věci zmáknuté, bude mi tak osmdesát a už mi to bude k ničemu.

Přežila jsem a vidím!

Letos jako již tradičně jsem trávila silvestrovské oslavy v rodinném kruhu mých drahých přátel, spolužáků z vysoké, kteří si již stihli pořídit tři malé dětičky. Předpokládala jsem, že vzhledem k našemu věku a počtu dětí, to bude poklidné večerní posezení, proložené spoustou jídla a trošku toho alkoholu. Po cestě tam jsem v autě doháčkovávala šálu, která se měla stát dárkem, ale její výroba byla započata včerejšího dne večer. Nicméně stihla jsem ji dodělat než jsme dojeli na místo. :-) V rádiu jsem po cestě vyslechla radu, ať pozorně sleduji údaje na etiketách a kolky na lahvích, z nichž budu v průběhu večera konzumovat. Po příjezdu na místo a prvním uvítacím panáku jsem se pídila po informacích na lahvi od tohoto lahodného moku. Nicméně stačilo se z dálky podívat a bylo jasné, že lambrusco tam na sto procent není. Další načatou lahví byla ta dle etikety od tuzemského rumu, ovšem opět s čirým obsahem. A pak už jsem to prostě nesledovala. Ale přežila jsem, vidím a hlava mě nebolí. A o tom to je! Lidí přišlo víc, vypilo se toho hodně, smíchala jsem tři druhy alkoholu a napsala několik opileckých sms. Neublížila jsem si, neutrpěla jsem žádné škody na osobním majetku a ani neudělala ostudu.
Teď ležím v posteli, dívám se na film a protože proti svému očekávání nesdílím tuto zábavu se svým přítelem, tak jsem aspoň napsala další vysoce hodnotný příspěvek na blog. A taky by mě docela zajímalo, kolik ještě mám v krvi promile.