Vánoční pohoda

Na Štědrý den dopoledne, spíš po poledni, jsem jela k rodičům oslavit pěkně v rodinném kruhu vánoční svátky. Nálada byla výborná, svítilo sluníčko, počasí jak na jaře. Setkání v posledních dnech před tím, s pár milýma lidma, mi dodalo úsměv na rty. Protože si teď zase pomalu buduji svoji sociální síť více či méně blízkých lidí, se kterýma můžu trávit svůj volný čas. I když jsem introvert, nemám chuť pořád jen sedět sama doma a zaobírat se svým vnitřním světem. Mimoto mi někdy až škodí, protože někdy opravdu rozebírám zpětně každou věc co jsem řekla, gesta co jsem udělala nebo neudělala. Ale snažím se, snažím se užívat si okamžiky v daný moment a nemyslet na ... zůstávat prostě v tom daném momentu a užívat si ho naplno. Prostě všechno je super v mém růžovém dokonalém světě, sedím si už druhý den na gauči a tlačím do sebe cukroví, co se mi do bříška vejde a pak mi příjde sms od bývalého. Přeje mi pěkné svátky a že našel pár mých knížek a jiných věcí, co by mi rád vrátil. Taky, že by si vyzvedl kolo, které už začalo trávit svůj třetí rok u mě v práci ve sklepě a prý ještě nějaké jiné věci, co si nevybavuje. A taky by si rád pohladil kočku. Fajn, nedávno jsem se radovala, že už mi dva týdny nenapsal. Protože do té doby mi s železnou pravidelností přistála nějaká ta sms, kde bylo vždycky něco o kočkách. O té mé, pak o těch, co on si pořídil a tak se to pořád jen opakovalo. Radost mi to nedělalo, protože teď o něm nechci slyšet vůbec a do budoucno to taky moc nadšeně nevidím. Zajímalo by mě, co myslí těma svýma věcma, co já mám. Už při stěhování se totiž ukázalo, že nárok na věci co přišly do naší společné domácnosti, chápeme každý jinak. Osobně si myslím, že já jsem si pobalila jen svoje věci, co jsem dostala, přinesla si nebo koupila. Počítat, po pěti letech, co kdo pořídil nebo od koho dostal nemá smysl. Stejně by se člověk nedopočítal. Některé věci jsem zatím nenašla a vzhledem k tomu, že už mám všechno vybalené, tak už asi nenajdu. Ale to se při stěhování stává. Některé věci jsem mu tam nechala, protože se mi je prostě nechtělo stěhovat. Pak jsem se dozvěděla, že postrádá třeba osobní váhu. Jo, tu jsem si vzala. Baví mě se na ní vážit. Už nevím, kdo ji platil, ale opravdu to není zas taková cennost. Ale vážně jsem zvědavá, s čím se vytasí, že chce. Ovšem daleko radši bych byla, kdyby se mi ozval, že si chce vyzvednout nejen kolo, ale i motorku, kterou má zaparkovanou u mých rodičů. Přece jen, když se s někým rozejdu a dál už s těma lidma nemám žádné přátelské vazby, bylo by mi trošku trapné si tam parkovat motorku. Stejně si ji jednou bude muset odvézt, takže čím dřív tím líp. Já si taky musela ze dne na den začít domlouvat nové bydlení, pomoc se stěhování a jiný věci s tím spojené. A pokud jsem nechtěla žít dál s někým, komu bych těžko ještě mohla věřit, tak mi nic jiného nezbývalo. Já si svoje kolo od něj z baráku odvezla do týdne po stěhování. To jsem ho viděla naposledy a byl dost protivnej. Tak mazal zpátky do bytu, že ani nereagoval, když jsem na něj volala, že mám klíč od vchodu, který jsem si nechala spolu s klíčema od kolárny, abych si to kolo mohla vyzvednout, kdykoliv. Klíče od kolárny si vzal hned a na moje volání, že mám ještě klíč zabručel něco, že klíče už má. Pak ho ovšem sháněl, kde že je. A pořád mu chybí. Mě přebývá, ale vozit mu ho nebudu. Tak teď mám obavy, co že bude chtít, až se uvidíme. Jakou bude mít náladu, co bude říkat. Nechci se v tom už dál pitvat, když to skončilo. Svoje věci bych klidně oželela, zas takový cennosti to stejně nebyly. Bohužel minimálně to kolu budu muset řešit. Motorku mu klidně vydaj jen naši, u toho nebudu k ničemu, když tam nebydlím.