Maximální radost

Co mi dnes udělalo obrovskou radost? Asi jsem trošku dyslektik. Ale vzhledem k tomu, že jsem základní školní docházku absolvovala už hodně dávno, kdy se o takových věcech snad vůbec ani nevědělo, tak jsem tak nějak vesele proplula vzdělávacím systémem, aniž by mě to nějak moc brzdilo. Občas sice přečtu něco, co sice vůbec není napsáno, ale co už.
No a něco takového se mi stalo minulý týden, když jsem vyrazila na nákup do Lidlu. Přijíždím a vidím, že parkoviště je nějak podezřele úplně prázdné. Sakra. Stojí tam jen tři auta a na dveřích je nápis přestavba, zavřeno do 15. 12. Sakra! To jako bude zavřeno dva měsíce? To jako budu muset chodit nakupovat do nějakého obrovského marketu, kde je vždycky plno lidí? Kde mi budou vnucovat na ovoce igelitové sáčky nebo mi to do nich nandají i přes mé protesty? Prostě obrovské zklamání. Všem doma jsem si na to postěžovala, protože jsem z toho byla opravdu smutná.
No a dnes jedu zase nakoupit a co to vidím? Parkoviště u Lidlu plné, lidí plno, prodej očividně probíhá. Moje nadšení nebralo mezí. A pak, když vevnitř vidím letáčky se "znovu otevřeno 15.  10.", mi to došlo. Prostě jsem si to špatně přečetla a oni jen trošku přeskládali regály, aby ten nákup nebyl tak stereotypní, protože za chvilku by ho zákazníci zvládli i poslepu.

Moje kosmetické nákupy

Moje kosmetické nákupy se smrkly na to, že si koupím jen to, co mi dojde. Protože už toho všeho mám doma zásobu asi tak na tři roky a možná i víc. Takhle to prostě dál nejde. Takže jsem se rozhodla s tím začít něco dělat. Všechny ty vzorky krémů, co jsem si doma nasyslila a co si poctivě beru všude, kde je to možné nebo si o ně všude, kde je to možné napíšu, jsem si přesunula do košíčku do koupelny, že je začnu používat. A snažím se. Už jsem přišla na to, že pokud je natrhnu na naznačeném místě, stojí to za prd. Je lepší nebýt líná, dojít si pro nůžky a ustřihnout rožek. Další zábava je snažit se odhadnout dostatečné a ne moc velké množství, když člověk nikdy neví, kolik toho z pytlíčku vyleze. Teď už vím, že jsou dimenzované na 3 použití. Nad tím, že jsou některé starší než by asi bylo podle všech doporučení vhodné, přivírám oči a zatím dobré.
Další věc jsou parfémy. Těch mám taky hodně. Což by ani tak samo o sobě nevadilo, protože je ráda střídám, abych pak ze sebe danou vůni cítila celý den a nos si na to nezvykl. Že to ze mě cítí ostatní, po tom je mi houby, jsem sobecká mrcha. No dobře, ne zas tak moc, ale víme. Ale spíš se můj vkus trochu posunul k výraznějším vůním a takové ty drogérkové a Avonové mě už prostě nebaví. Jo a taky jsem zkusila arabské olejové a to už jsme úplně někde jinde. Takže je jasné, že cesta k těm průměrným je zavřená, mosty jsou spáleny. A tak jsem si řekla, fajn, zkusíme jim najít nový domov a hodíme je na vinted. A funguje to. Některým už jsem zamávala pápá. Největší sranda na tom je, že se člověk dostane do kontaktu s tou naší hezkou Češkou poštou. A to není jen tak, poslat balíček co nejoptimálněji pro mě. Čili co nejlevněji. Včera jsem například musela přemlouvat pána za přepážkou, že to nepůjde jako balík za 74, protože je to do 5 cm výšky, ale za cenu doporučeného dopisu za 48. Nakonec si to pán přeměřil a klaplo to. Ufff. Asi po známosti, dřív sem tam chodila se služební poštou. Na jiné poště jsem zas přišla na to, jak je vykrást, protože v jistém kroku poruší bezpečnostní opatření, ale to tu vůbec nebudu rozvádět a nechám si to pro sebe.
Takže takhle já si tady žiju. A musím říct, že to, že ode mě odcházejí věci, které jsem nepoužívala, mi vlastně i dělá radost.

Mám rybu

Mám rýmu. Super. Dneska jsme měli být u kamarádů a zítra jet na hory. Lyže čekaj v pozoru v garáži a lyžáky v chodbě. Aspoň si udělaly vejlet z komory, protože dál se zatím nedostanou. Stejně jako já.
Dneska jsem v posteli a zítra budu zas.
No ale má to i svoje výhody ta rýma. Můžu vypít čaje kolik chci a ani nemusím chodit na záchod. Protože mi neustále teče z nosa a očí. Jako přijde mi divné, že místo aby se to zlepšovalo, se to zhoršuje. Pokud neudělám v tomdle směru do pondělí nějakej větší progres, tak to asi půjdu zkonzultovat s lékařem. A dopřeju si větší luxus, než prošlý paralen a prošlé kapky do nosa. I když mám i neprošlé kapky, ale přece dopotřebuju ty staré, že jo.
Podle ezo teorie je rýma pláč duše. Ehm... tak vzhledem k tomu, že jsem udělala takový pokus být dva dny doma, pak když se to zdálo být lepší, jít do práce, kdy se to opět zhoršilo... Moje duše prostě nechce, abych chodila do práce! To je jasný znamení. Už jsem něco takovýho v pátek naznačovala nadřízenému. Čili až to skutečně udělám, tak to nebude zas takový překvapení.

Občanská angažovanost

Tak jsem nám v práci v rámci občanské angažovanosti zavedla koš na plasty. V kuchyňce, že ano, tam je asi tak největší koncentrace plastového odpadu, protože jídlo se do plastu dává opravdu hodně. Samozřejmě jsem se předem zeptala, co by tomu ostatní říkali. Nikdo nebyl vyloženě proti, i když uklízečka se ohradila, že ona ho rozhodně vynášet nebude. Jiní se nabídli, že jim to nedělá problém. Zdálo se, že bohulibé myšlence nestojí nic v cestě. Podle svých zkušeností z domova, kdy koš na plasty se plní raketovou rychlostí, jsem vybrala pro tento účel tu největší možnou nádobu. Pravda, nebyla to až tak dobrá volba. Tato radikální změna narazila, koš byl vyměněn za menší a ne tak dráždivě velkou nádobu. No a jak se k tomu postavili ostatní kolegové?
Vyslechla jsem si, že co to je? Na co to je?
Stejně se to míchá dohromady.
Vždyť nemáme popelnici na plasty, to se pak na dvoře stejně bude sypat do popelnice?
Někteří to většinově ignorují.
Někteří tam házejí jen petky.
Někteří tam schválně neházejí vůbec nic.
Někteří prostě třídí.
Odnesla jsem si pár zajímavých praktických poznatků. Někteří nepoznají, co je z plastu. Módní zastánci zdravého životního stylu třídí jen velmi symbolicky a minimálně. Vynáším ho jen já, nikdo jiný. A mám pocit, že jedna osoba to ostentativně ignoruje, aby mi dala najevo, že s tím nesouhlasí? No, je mi to jedno, je to její vizitka.
Ale stojí to za to. Člověk má jít příkladem a kdyby nic, tak aspoň mě osobně netrápí, že když doma odpad třídím, tak v práci to končí v popelnici.

Tepláková Lady

Všichni dávno víme, že tepláky jsou pohodlné. Už drahnou dobu si všímám, že je to i prudce modní městský oděv. Protože čím větší město, tím víc lidí tam potkáte v teplákách. Já, holka z vesnice, nad tím dlouho kroutila hlavou. Protože my na vesnici jsme vždycky nosili tepláky na zahradu a maximálně na procházku se psem, aby nás sousedi nepomluvili. A pak přítel zjistil, že nemá už skoro žádné tepláky na doma a já se vydala bloumat po obchodech. Tam jsem teprve zjistila, jak jsem byla neinfomovaná, že takové tepláky jsou kolikrát dražší než společenské kalhoty. Páni! A to byl ten zlom. Začalo mi to vrtat v hlavě. Ono pohodlné to je, ne že ne. Takže plán byl jasný! Pokrok nezastavíš a bylo by nerozumné se bránit novým modním trendům. Od včerejšího dne se můžu hrdě i já pyšnit svými novými značkovými a velmi pohodlnými kalhotami, které si nechám opravdu jen na lepší příležitosti. Jen teda nevím, které to budou. To jsem se ještě nerozhodla.

Lentilková kravička

Nedávno jsem se přestěhovala. Vzhledem k okolnostem to dopadlo tak, že se všechny moje věci přesunuly z místa stávajícího pobytu do místa budoucího pobytu. Nějak se při tom nestihlo to vše protřídit a zbavit se nepotřebného. Tuhle metodu příliš nedoporučuju, protože pak zbytečně převážíte věci, kterýma pak na novém místě krmíte kontejner na textil, plasty a podobně. Jen do kontejneru na textil už putovaly čtyři balíčky. A další se chystá. 

Při tom všem přebírání a organizování věcí jsem zjistila, že mám všeho dost až moc. Takže když se mě teď někdo zeptá, co chci k Vánocům, jen bezradně krčím rameny a vybavím si už i tak dost plnou skříň a těch pár krabic, co ještě musím zorganizovat. Takže milý Ježíšku, hlavně mi nenos žádné velké a neskladné dárky. Ideální by vlastně byly šperky z drahých kovů, protože ty jsou skladné a užiju je vždycky. :-)

A co lentilková kravička? Tu jsem dnes snědla. Měla jsem ji ještě od Velikonoc. Ne že bych ji někde zastrčila a při stěhování objevila. Celou dobu jsem ji měla více méně na očích, ale až dneska na ni přišla chuť. 

Jaké je to když ...

Napadlo vás někdy, jak bude vypadat facebookový účet, když někdo umře? Bohužel už to vím. Už je to skoro pět měsíců, co mi umřel jeden můj hodně dobrý kamarád. Napřed se mi tomu nechtělo vůbec věřit. Přijdu takhle z práce a mám od něj zmeškaný hovor. Volám mu zpátky a ozve se tam cizí hlas. Byla to jeho sestra, aby mi řekla, že umřel. Náhle. Prostě najednou už tu není a nikdy nebude. Mozek tomu napřed odmítá věřit. Druhý den ráno se probudím a říkám si, že je to blbost, že se mi to jen zdálo, že se mi brzo sám ozve. Jenže není to tak, prostě je to pravda. A já si vybavuju naše poslední setkání. Čtu si naše poslední zprávy. Na facebooku se dívám na jeho rozesmáté fotky. A pomalu mi to začíná docházet, že už tu prostě není. 

Už je to skoro pět měsíců. A vzpomenu si na něj skoro každý den. A jsem ráda, že i když jsme od sebe bydleli šedesát kilometrů, tak jsme se vídali osobně, zajela jsem za ním nebo on se stavil. Že jsme se potkávali, když jsme se ocitli ve stejném místě nebo projížděli kolem. Protože žádná sociální síť vám tohle nenahradí. Ta vám vytváří jen falešný dojem, že jste v kontaktu, ale vlastně v žádném kontaktu nejste. Píšete si tam banality a vaše konverzace stejně vyzní do ztracena, protože u toho děláte tisíc jiných věcí. V žádném případě to nenahrazuje osobní kontakt. A já jsem ráda, že jsme ten osobní kontakt měli. Chybí mi opravdu hodně. I když už to teď nemám tak, že mě občas něco napadne, co mu musím rozhodně říct, abych si pak uvědomila, že už mu to říct nemůžu. Už to je jen vzpomínka na něj, že bych to s ním ráda sdílela. 

A jak vypadá teď jeho facebookový účet? Neměl tam moc lidí v prátelích, měl jich tam pár. Posledním příspěvkem není příspěvek jeho kamaráda o tom, že nás navždy opustil. Posledním příspěvkem je přání k narozeninám, víte takové to, co vám sám facebook připomíná, že váš přítel má narozeniny. Takové to, že to tam automaticky na vyzvání prásknete na zeď.