Blízká setkání třetího druhu

Kvůli tomudle jsem dneska tahala kolegy v práci do kumbálu, abych jim tam ukázala...

... jak mi po tmě svítí nehty. :-) Tahala jsem tam ovšem jen ty, co mají smysl pro takové potrhlosti. Ty, se seriózním přístupem k životu bych si nedovolila vyrušovat od práce. A měla jsem z toho radost jako malé dítě. A to vše jen díky tomuto mému novému laku na nehty.

Za necelých padesát korun tolik radosti! Je doufám, že v tom není něco jedovatého a do týdne mě to nezabije. Snad. 

Asi nová odrůda!

Asi nová odrůda okurek nebo co. Včera, když jsem ji prvně viděla v Lidlu, jsem si myslela, že jsou nějaký zvadlý, protože byly do žluta. Ale dneska je měli i v Bille a to už prostě nemůže být náhoda!

Asi to bude nějaká nová odrůda. Přece by neprodávali staré hnusné nažloutlé okurky, dobré tak akorát do popelnice a ne do regálu.

Oblíbená snídaně z Kunína

Moje oblíbená snídaně jsou kuličky s Mikyškou. Jenže ta, kromě toho, že je ve své kategorii bezkonkurenčně nejdražší, doznala za ty roky pár změn. Nejprve ji přejměnovali na Kyšku a ta pěkná kočička z obalu zmizela. Škoda, měla jsem ji ráda a vždycky tam bývala :-( Pak ji dali z bílé neprůhledné petky do tetrapaku. (Toho data trvanlivosti si nevšímejte, ta fotka je tak stará.)

To mi bylo celkem fuk. No a pak se rozhodli to vytunit a změnili složení. Přišla jsem na to tak, že jsem si ji zas po dlouhé době koupila a jak jsem ji ochutnala, tak si říkám, ta chuť je nějaká planá. Bývala lepší. Nic moc. Takhle ze předu to má na obalu napsáno jemnější chuť. Jestli myslí jemnější, to že je bez chuti, tak to sedí. Kouknu na složení a ...

... a jsme doma. Obsah tuku 1,5%?! To se ze mě jako děláte prdel? Všichni víme, že tuk je nositelem chuťových vlastností. A když ho z toho pěkně vyberou, tak tak chuť bude taková planá. Navíc to beru jako podvod, protože červená barva vždycky značí vysoký obsah tuku. Třeba jako to plnotučné mléko vedle. Prostě jsem z toho byla hodně zklamaná a už nikdy si to nekoupím. Ach jo, další věc, kterou jsem nucena vyškrtnout ze svého nákupního seznamu. To se nám to hezky zkracuje. Stejně tak dopadla Lučina, protože část svojí produkce začli vyrábět v Polsku.

No, nekup to!

Šestnáct krásných perleťových knoflíků? Za deset korun! To jsem tam přece nemohla nechat! Mám pro tyhle perleťové knoflíky slabost. Když je vidím v sekáči za takovou cenu, tak je beru. Zajímavé je, že jsou dost často na pěkně hnusných umělých materiálech. Ještě jsou jen tak hala bala odstřihnuté. Ale hned jak je zbavím těch zbytků, dám je pěkně k ostatním.

Vyladěná

Takhle krásně jsem to měla dneska vyladěné, jak jsem si všimla v práci. Tričko mi ladí s Kukym na klíčích. Akorát že to nebyly klíče od práce. Mám na všemožné klíče lety vyladěný systém. Různé svazky pro různé příležitosti, vlastně spíš od různých nemovitostí. Abych to všechno netahala jako hradní paní v obrovském svazku. Takže mám klíče od práce, klíče od domu, klíče od našich, v práci další klíče od detašovaného pracoviště, do toho sem tam nějaké ty klíče od aut... Na klíčích od nemovitostí mám přívěšky, protože se to podle nich dobře po hmatu hledá v tašce. Je mnohem jednodušší nahmatat patřičné plyšové zvířátko, než uniformní svazek klíčů. A tak jsem ráno vytáhla Kukyho. Jenže on není klíčích od práce, jak mi došlo později. Prostě ráno nejsem ještě při plném vědomí a v plné mentální síle. Ostatně co byste chtěli po sově v sedm hodin ráno.

Nejdražší věc, co mám na sobě

Tak schválně? Jakou byste řekli, že mám na sobě nejdražší věc? Nebudu vás napínat. Není to kabelka od Vitóna, jsou to brýle. Za cca pět tisíc. No jo, je to nuda. Blbý dioptrický brýle. Ale, já je nosím dennodenně. Takže prostě když už si je jednou za x let kupuju, tak chci ty nejhezčí, co v optice mají. Protože vím, že je budu nosit dennodenně. A proto není na čem šetřit. Vlastně ani šperky, co nosím nestojí tolik. Protože zlato nenosím, možná kromě nějakých drobností z bílého zlata. A ty asi tolik nestály. A většinou nosím stříbro. No a na drahý značkový hadry, boty, kabelky já nejsem. Prostě je mi líto, za to uvalit tolik peněz, když jsou to jen hadry, boty, kabelky. Dyť já nemám ani ten iPod. :-)

Ode dneška budu jako princezna!

Dlouhou dobu jsem spoléhala na vlastní inteligenci. Ale nikam to nevedlo. Ještě ze mě kvůli tomu nikdo nesedl na prdel a nezíral s otevřenou pusou jen proto, že jsem tak inteligentní. A tak jsem se rozhodla jít na to jinak. Ode dneška budu jako princezna! Ostatně svoje dlouhé blond vlasy nosím od léta rozpuštěný. Tak jsem si k tomu ještě nalakovala nehty pískovým lakem od provařené značky v odstínu Princess.

Navíc, jak jsem až v práci zjistila, mi krásně ladí s nášivkou na sukni. :-)

A víte co? Ono to funguje! Všichni chlapi jsou na mě milí, když mi někde upadnou klíče nebo něco, hned mi to podávají, usmívají se na mě. A já se cítím jako princezna. :-)

Co jsem dneska viděla cestou z práce

Dneska jsem šla z práce pěšky. Pracuju na konci města a šla jsem na druhý konec do domova důchodců. Cestou jsem viděla viděla běžet černou veverku. A taky jsme našla toto:

Krásné paví pero. Kousek od práce totiž někdo chová doma pávy. A nějaký občas uteče až k silnici a běhá tam. Naštěstí jsem ho ještě nikdy neviděla přejetého. Tak už ho mám doma. To pero. Ne páva. :-)

Bazén

Tady u nás na sídlišti nám už delší dobu pomalu, ale jistě oklešťují parkoviště. Takže tam, kde se třeba včera dalo v klidu stát, je další den zátaras a ten příští příkop. A ten, kdo chvíli stál, již stojí obklopen železnými zábranami. :-) Ještěže jezdím autem denně do práce, tak mi to nehrozí, odjedu dřív, než tam najedou Tatrovky. Ale teď už v tom mám jasno! Oni nám tu v rámci občanské vybavenosti staví bazén! Dobrá volba, protože je to tu rozpálené jak na Sahaře.

Na co jiného by tam asi dělali takovou díru, že?

Nemáme nic k jídlu :-(

Nemáme nic k jídlu. :-( Tohle slýchám vždycky, když v ledničce není nějaký maso. Že tu doma nemáme nic k jídlu. A to máme doma mrtě zásob. Různých.

Tohle je třeba šuplík, jeden ze skladovacích prostorů na potraviny.

Na vícero místech. 

Polička ve skříni.

Nebudu sem dávat fotky, všech míst, kde skladujem jídlo. Zas takový zajímavosti doma nemáme, aby to za to stálo. Ale prostě chlapi jak nemají maso, tak hold mají pocit, že do druhého dne asi umřou hlady. 

Vedro

Je takový vedro, že se nám rozpustila i Poslanecká sněmovna.
A je takový vedro, že i teď v jedenáct v noci je u nás doma v socialistické králíkárně 31,5°C. Vedrem umírá nejen Mishulka, ale i Maggie a Trpaslík. Šneci nevím, ti se tváří pořád stejně.
To vedro je fakt strašné. Doufám, že se zítra už ochladí.

Výchova dívek v Čechách

Kdybych před deseti lety věděla to, co vím teď, mohla bych si hodně času a pochybností ušetřit. Protože bych věděla, že jsem taková jaká jsem a pokud se to někomu nelíbí, jeho chyba. Nesnažila bych se zalíbit za každou cenu a nebála bych se udělat věci, co jsem chtěla. A stejně to pak nikam nevedlo. Leda tak k velkým citovým otřesům.
Jenomže výchova dívek v Čechách je víc než tristní. Vychovávají vás jako hodnou holčičku. Hodnou, milou, poslušnou, pokornou ... loutku. Jsem hodně dobrá, jsme hodně chytrá, ale dlouho jsem to nevěděla, protože mi to nikdo neřekl. A proto jsem se nechala trápit lidma, kteří za to nestáli. Nevážili si mě. Ale hlavně jsem si nevážila já, sama sebe. Možná, je to chyba mateřského jazyka, kde JÁ v řeči úplně vypouštíme a tím se ztrácí zdravé sebevědomí. Byla jsem, dělala jsem, přišla jsem, odešla jsem... I was, I did, Je suis, Je fais, Ego sum. U kterého jiného jazyka můžete JÁ jen tak vypustit, aniž by to byla chyba?
Pravda je, že těžko mít vysoký sebevědomí, když vás vaše vlastní matka bude srážet k zemi. Když s váma ještě ve dvaceti jedná jako s malým dítětem, k jehož názoru netřeba přihlížet. Když bylo všechno tak jak mělo, byla jsem její holčička. Když to bylo jinak, ne podle jejich představ, tak jsem si tisíckrát vyslechla: "Ty si blbá." A když to takhle posloucháte dvě desítky let, tak se vám to zadře hluboko pod kůži a budete věřit, že tomu tak je. Ji taky tak vychovali a ona to teď přenáší dál. A pak najednou zjistíte, že máte vysokou školu, a to opravdu těžkou, že se domluvíte se bez problémů anglicky, umíte dalších tisíc věcí, ale když potkáte někoho, kdo rád druhé sráží k zemi, budete se cítit jako neschopný blbec. A že těch lidí, kteří sami sobě něco dokazují tím, že sráží druhé je dost. Bohužel. A někdy to ten dotyčný ani tak nemyslí, ale vy si to tak vyložíte.

Milovaná

To zvíře mě prostě miluje. Chodí spát vedle mě do postele. Hlavně nenápadně, vždycky přijde, až když spím. A když vstanu, tak vstane taky. Teď, když tu sedím v křesle, tak mi leží na klíně a pospává. Já mám sice trošku hlad, nasnídala bych se, ale nemám to srdce ji dát pryč, když je to takový mazlík. Ať jsem v bytě kde jsem, tak vždycky se nenápadně přesunuje, aby mě měla na dohled. Nakonec, dnes mám volno a tak tu můžem takhle líně trávit čas a nikam nemusíme spěchat. A o tom to je, užít si volna sama pro sebe.