Marnotratná blondýna nakupuje

Je asi na čase udělat tu na blogu nějaké zásadní změny. Blog se teď nově bude jmenovat "Marnotratná blondýna nakupuje". Co mě k tomu vedlo? Potřebovala jsem kočce koupit kočkolit, jen takový rychlý nákup. Takže jsem vyrazila pro něj a za hodinu jsem utratila patnáct set. Někde se stala chybička, protože ten kočkolit sakra stojí jen dvacet pět korun. Stává se ze mě shopaholička. Napsala bych i nákupní maniačka, ale to bych se mohla dostat do křížku s jednou nejmenovanou slovenskou reality show. 

Ode dneška to prostě bude: Marnotratná blondýna nakupuje. A po novém roce čekejte giveaway o dárky sirotečky, tedy ty, které se mi v tom nákupním šílenství podařilo koupit, ale pak se pro ně nenašel žádný obdarovaný. Občas tento systém praktikuju. Nakupuju dárky a pak si udělám seznam obdarovaných a spáruju to. Jenže letos to vypadá na hooodně velký ježíškův pytel. 

Takhle se nakupují vánoční dárky?

Dneska jsem vyrazila do víru velkoměsta, jakože podívat se na vánoční dárky. Měla jsem jeden tip na dárek, tak jsem ho chtěla vidět osobně. A taky mám dárkovou kartu HM. Tak když už jsem šla kolem... Po té co jsem odcházela z HM jsem měla dvě igelitky (malou a velkou, protože oni mají dvě patra a já jsme tam samozřejmě neplánovala utrácet) a utraceno skoro 400,-. Takhle se nakupují vánoční dárky? Ale dobře, ty rukavice, co fungují i na dotykové telefony fakt nejsou pro mě. I když jsem si je na místě musela zkusit, jestli to fakt funguje, když dva páry stojí 70,-. A ty nášivky s dinosaurama, pro ty mám taky zamýšlené příjemce, navíc stály 15,-. Za to s nášivkama s Bártem Simpsonem zatím mám jen mlhavý plán. Ale za tu cenu? Musela jsem je vzít. 

Nakonec jsem ale došla tam, kde byl můj hlavní cíl a to do knihkupectví. A tam jsem se nejen dívala. Nákup mě vyšel přes 800,-, těch knížek byla fakt hromada. A ani jedna z nich nebyla pro mě. To je co říct, protože z knihkupectví, pokud platím, málokdy odcházím s prázdnou. Tímhle se mi podařilo vyřešit dárek pro tři lidi. Začínám to pěkně dávat dohromady. 

No a samozřejmě po cestě zpět jsem to vzala přes DM. (Začíná mi připadat trošku podezřelé, že tak často navštěvuji obchody s dvoupísmenným názvem, zatím s tím však neplánuji nic dělat.) Tam totiž mají slevy na parfémy a já si tam chodím očichávat favority, které jsem si zatím nekoupila. Ovšem všeho do času. Potom mi z toho ale vychází, že můj ježíšek se jmenuje M. :-)

Nejlepší dovolená je v zimě

Nejlepší dovolená je v zimě. Ať si říká kdo chce co chce, prostě není nad to, mít v zimě v pracovní den volno. Má to jen samé pozitiva. Dneska jsem si to opět potvrdila. Ráno vstanu za světla. Mazlení s kočkou provádím sice i normálně, ale takhle nás nic neomezuje a já nemusím nikam spěchat. Můžu si dopřát dlouhou a bohatou snídani. A to buď doma a nebo si koupit něco venku, pokud se rozhodnu vyrazit ven hned ráno (teda spíš po probuzení). V klidu jsem si ometla auto od sněhu, i když jsem s ním nikam dnes nejela, protože ono stačí, že je na něm ledová krusta, tak aspoň sníh jsem dala dolů. Mohla jsem se procházet za světla a dokonce jsem se i za světla vrátila. No kdy se vám to povede v pracovní den? Tady se pomalu začíná šeřit už ve dvě, takže dostat se ven za světla po práci je trochu z kategorie sci-fi. Nedávno jsem navíc četla, že pro dostatečnou syntézu vitamínu D je třeba se pohybovat venku hodinu, nejlíp dvě. Za světla samozřejmě. A přitom prý stačí mít vystavený slunečnímu záření jen obličej. Navíc se mi povedlo koupit materiál na dva vánoční dárky. A když už jsem byla venku, tak jsem hlavně všude v obchodech očumovala vánoční dekorace, že si taky něco doma vyrobím, tak abych nasála tu pravou inspiraci. A samozřejmě jsem si dala punč, protože na vánočních trzích je to jednoznačně nejlepší atrakce. A taky musím zjistit, ve kterém stánku je nejlepší punč, abych pak mohla chodit najisto a zbytečně netápala.
A vůbec jsem byla dneska děsně produktivní. Zašila jsem si ponožku s pejskem, udělala si mašli a la Hello Kitty (už se těším, až si ji dám na čepici s kočičíma ouškama), nakrémovala si všechny boty, vynesla koš a to ještě před sebou mám celý večer. A teď jsem na internetu zahlídla skvělý námět na dárek pro bratra! Paráda. Už se mi to začíná pěkně sumarizovat ty dárky. Jen tak dál a mám to v cajku.

Pro M. jen to nejlepší

Před rokem jsem byla okolnostmi donucena se přestěhovat a začíst vést samostatný život. A při tom všem jsem si řekla: Pro mě je dobré jen to nejlepší! Někteří se divili, proč si kupuju postel za pěticifernou sumu, když oni mají z Ikey za pár korun. Jenže já si prostě řekla, že už bylo dost toho všeho provizoria s tím, že to prozatím stačí a proč nechtít pro sebe jen to nejlepší. A tak jsem pěkně začala v duchu tohodle hesla. Už žádné kompromisy, prostě jen to nejlepší a nebo nic. Proč si prostě nepořídit věci, které se mi líbí? Sice to s sebou neslo delší čas vybírání a přemýšlení, ale proč spěchat? A nakonec se věci začaly otáčet tím správným směrem.
Taky tu mám dvě pěkná Ton křesílka. Ale nakonec došla i na tu zmiňovanou Ikeu. Protože jejich poličky se mi líbily pro svoji jednoduchost. Teď je čeká složitý úkol, pojmout plno mých nových knížek ze zrušené knihovny, které teď u mě našly nový domov.
Samozřejmě nejsem z těch lidí, co by sobě kupovali to nejlepší a pro druhé to nejlevnější. Dřív jsem to vlastně měla spíš naopak. Druhým jsem koupila něco, za co by mi samotnou pro sebe bylo skoro škoda dát tolik peněz. Zatím sice nemám moc nápadů, čím své blízké letos obdaruju, ale za to se mi povedlo koupit pár věcí sama sobě. Tak tímhle směrem by se to ale aktuálně moc ubírat nemělo, protože by to brzo mohlo narušit můj minimalistický styl.

Mise "Vánoce 2014" a její plnění a všechny ty věci kolem

Už to zase začalo. Mise "Vánoce 2014" je zdá se v plném proudu. Letos z toho mám zatím spíš kopřivku. Ne, opravdu nechci všechny svoje blízké obdarovat balíčky z drogerie, kterých je všude přehršel. A na některých je i připravené místo, kam lze napsat jméno obdarovaného. Už mě nebaví nakupovat. Protože nechci dávat dárky jen proto, abych měla tuhle misi splněnou. Ne, že bych to někdy takhle dělala. Jen jsme prostě dřív měla dobré nápady, později aspoň nějaké nápady a teď nic. Temno. Jo, někteří to tak dělají. Jiní dávají to, co se jim líbí a obdarovaný, ať se s tím popasuje podle svého. Všechny ženský v rodině pak dostanou tu samou věc. Paráda. Nechci dávat tuctové nudné dárky. Jenže, co dávat lidem, kteří už všechno mají? Lidem, které vidím vlastně ne tak často a vůbec vlastně netuším, jak vypadá jejich každodenní život.
A pak tu máme i komické situace. Mám nápad na dárek. Jenže je částečně pravděpodobné, že si ho obdarovaný pořídí do té doby sám. Co s tím? Risknout to?
A pak je tu také rozhodování, kde budu na Štědrý den. Možností je víc a já se budu muset prostě rozhodnout. Mám na to sice ještě asi tak měsíc, ale zatím fakt nevím.
Takže stran Vánoc je to zatím všechno zahaleno lehkým diskomfortem. Chce to asi víc punče, který zatím nebyl vůbec žádný! Víc svíček, víc pohody a pustit to všechno za hlavu. Nakonec možná rozjedu ježíškovu dílnu u sebe doma a bude o dárky postaráno. Pro některé už je to nejen v plánu, ale i v procesu výroby.

75tka je prostě neojblíbenější!

Aneb podprsenka není náhrdelník, aby se zapínala za krkem. Holky, už se to naučte, sakra. (Mohla bych přidat i nějaké peprnější slovíčko, to už je dneska taky naprosto běžné, používají je caparti ve školce i pan prezident ve svých rozhlasových projevech). V době internetu, kdy do nás informační dálnice perou různé informace hlava nehlava, je to prostě tak. Nejoblíbenější velikost podprsenky je obvod 75!

Už jsou tam!

Potřebovala jsem se dneska po práci trošku projít, než zapadnu domů a budu tam sedět celý večer na zadku. Jenže čas se nám posunul a když jsem přijela, tak už byla tma. Takže kam se půjdu projít v našem maloměstě? Kouknu se do drogérie, jestli nemají zimní edici krémů na ruce. Vy víte kterých. Teď můžu zodpovědně prohlásit: Už jsou tam! A zatím jsem si žádný nekoupila. To obrovské monstrózní 100ml balení mě odradilo. Tak nějak jsem zjistila, že mám radši menší balení kosmetiky, protože mě pak nudí, jak dlouho trvá to spotřebovat. A samozřejmě rozum mi říká, že krémů na ruce mám doma opravdu dost a dost. Tak hlavně aby mi to vydrželo.

Říjnová výzva

Rok se s rokem sešel a do obchodů se řítí tolik oblíbená zimní edice essence krémů na ruce. Podle mě jsou super, o tom žádná, ale... Já jsem vážně hrozný sysel. Ještě se mi tu někde povaluje předloňský. Loňským s banánem v čokoládě se láduju, teda mažu, v práci. Prostě rozum mi říká, že letos bych si to mohla odpustit a jejich nákup vynechat. A to je opravdu výzva! Jsem zvědavá, jestli se mi ji povede naplnit nebo podlehnu. Něco mi říká, že odolat vanilce bude sakra těžké.

Letní make-up

Takže, když už mám jako ten kosmetický blog, tak vám tu pěkně napíšu, jaký jsem v létě používala make-up...
Počkat, já sem v vlastně v létě nepoužívala vůbec nic. Žádná rtěnka, žádná řasenka, žádná tvářenka, žádný gel na obočí. Prostě nic. A ono to bylo stejně úplně jedno, protože všichni chlapi mi koukali úplně jinam než do obličeje a kvůli ženským se malovat nebudu. :-) Takže si radši kupte nějaké pěkné letní šaty místo řasenky Lancome, protože to vyjde asi tak cenově na stejno, jen pokud výrazně nepřiberete, vydrží vám ty letní šaty hodně dlouho. Já si letos koupila krásné tmavě modré s drobnýma kytičkama na ramínka, dlouhé až na zem. Jsou z hodně příjemné bavlněné látky a tím pádem hodně vzdušné. Možná jsou trošku průhledné, ale z toho si nedělám hlavu. A jako bonus rychle schnou po vyprání. Prostě ideální letní šaty. Takže teď jsme si pěkně připomněli léto. V dnešním deštivém dni to není na škodu. A víte co? Dneska jsem na sobě měla taky šaty. V takové podzimnější variantě. A děly se věci! Pánové mi otvírali dveře a drželi je, doprovázeli mě s deštníkem až k autu. Prostě jsem se cítila jako princezna. Je to fakt zvláštní, co to s těma chlapama dělá. Možná to bylo tím deštivým dnem, že to na ně tak působilo? Protože v létě toho přece jen mají kolem sebe všude plno. A to jsem k nim měla červené martensky v tom nejklasičtějším modelu. Prostě oblékat se jako žena a chovat se jako žena způsobí, že se k vám pánové budou chovat jako gentlemani. A klidně i ti obyčejní v montérkách. Jen jim dát tu šanci. Znám ve svém okolí dost ženských, které se oblíkají jako neurčité "to" a chovají se tak, že těm chlapům prostě nedají šanci jim s něčím pomoct, pokud je potřeba. A přitom pokud jim dáte šanci se chovat jako opravdový muž, oni to opravdu začnou dělat. Jen prostě z vás musí tu ženu cítit. Škoda, že tohle nepředávají matky svým dcerám. Já si na to musela přijít sama, že chovat se ve stylu všechno zvládnu stejně jako chlap, není nejlepší taktika.

Kosmetický blog

Ok, je na čase z tady toho udělat kosmetický blog. Protože... Já mám ráda parfémy. Což je blbé, protože to leze dost do peněz. Ale jsou firmy, co v rámci svého proma do vás budou cpát parfémy i zadarmo! Akorát musíte mít supr čupr blog. Takže... Když už parfém pour femme dávají i chlapům, tak proč by ho sakra nemohli poslat i mně? A já bych jim sem jásavě pak napsala, jak su šťastná, že ho mám, protože ... byl zadarmo. Takhle nějak to přece funguje, no ni? Já chci taky!
Takže od teď se můžete těšit na zajímavosti ze světa kosmetiky od člověka, co do ní není zas takový blázen. A že to bude stát za to. Zavolejte rychle i babičku, ať sleduje můj blog a když to všechno dobře půjde a všichni se budeme snažit, tak do roka a do dne budu zahrnuta kosmetikou zadarmo, tudíž si ji nebudu muset kupovat a budu ji moct rozdávat a prodávat. Yes! A o tom to přece je.

Dnes to bude pro kategorii 18+ ;-)

Jakou otázku fakt miluju?
Kolikátky máš prsa?
Jak jako kolikátky? Mohla bych aproximovat velikost košíčku v písmenech na pořadí písmene v abecedě a tím se dostat ke kýženému číslu. ALE! Všichni víme (no, všichni ne, a jestli všechny to fakt nevím), že řekněme 60C a 85C je opravdu, ale opravdu hooodně veliký rozdíl. Takže tudy cesta nevede. A říct tohle kombo číslo a písmeno zas nebere chlapy, nechápou o co jde, stejně jako já s těma číslama. Původně je to prý nějaké staré číslování prádla z dob prehistorických a omezeného výběru na trhu. Očividně to ovšem přežívá dál a žije si to svým vlastním životem, takže nikdo neví, jak to vlastně uchopit. Protože kdyby to ti chlapi věděli, tak by se neptali a určili by si to sami. A nebo to možná probírali na vojně, protože já vlastně tuhle otázku dostávala od takových, co na vojně nebyli, takže jim zůstaly tyto informace utajeny? Možná, že se jim jich dostane až po nějakém vyšším stupni zasvěcení. Proto jsou to informace, po kterých každý z nich prahne, ale odpovědi se mu nedostává.

Pohřební

Tak nám u H&M udělali novou výlohu. 

Šla jsem tak kolem, četla si sms v telefonu a bác! 

Tahle pohřební výloha mě fakt udeřila do očí a donutila mě, se u ní zastavit. 

Jako pohřební? 

Fakt? 

To by mě zajímalo, co tím chtěli říct. 

Co je super na chladném počasí?

Víte co je super na chladném počasí? Poprava vkusu se milosrdně halí do kabátů. Lidičkové na ulicích se nám začínají přioblékat. Spodní prádlo začíná být opět skryto zrakům kolemjdoucích cizích lidí. A já mám někdy chuť na ty lidi křičet: "Pane, pokud teď máte na sobě bundu, v čem budete chodit, až bude mínus dvacet?" A samozřejmě mě se lidé zase ptají: "Není ti zima s těma holýma nohama?" Ne, není. Nemrzne, teploty neklesají pod deset, patnáct stupňů. Mám uzavřené boty. S klesající teplotou jsem za exota, protože v takové zimě přece nikdo sukni nenosí. Bez punčoch. A vlastně ani s nima.

Piškotová dieta díl 2.

Dnes si dáme další díl piškotové diety. Tentokrát to samozřejmě taky funguju, efekt je opravdu rychlý i když ne tak bleskový jako minule. Ale zhubla jsem tentokrát celé dvě kila. A jak k tomu došlo? Stalo se to přesně před měsícem a efekt stále trvá, takže na tom tentokrát něco doopravdy bude. Chtělo by se říct, že opět stačily obyčejné dětské piškoty, ale ...
To bylo tak. Přesně před měsícem jsem si chtěla dát k večeři tlačenku. Nebyla koupená ten den, ale zdála se mi ještě v pořádku. Pro jistotu jsem kraj odkrojila a nechala ho kočce. Jenže. Opravdu jsem to nevyhodnotila správně, což mi za nedlouho došlo, když mi po ní bylo těžko. A pak mi bylo ještě hůř. Myslela jsem si, že se to zlepší, když tuto krmi můj žaludek odmítl a vyšla ven. Bohužel. O moc líp mi potom nebylo. Stejně tak jako zbytek noci, kdy jsem pak chodila zvracet už jen žaludeční šťávy. Další den jsem zůstala pěkně doma a za celý den snědla jen pár piškotů. Opravdu jsem neměla na žádné jídlo ani pomyšlení. Večer, když jsem si šla koupit nějaký ten suchý rohlík na zítra, se mi pořád ještě zvedal žaludek, jak jsem procházela kolem regálů s jídlem. Následující den jsem byla jen na těch rohlíkách a čaji. Až další den se mi vrátila chuť k jídlu. Jo, přesně tahle dieta mě stála dvě kila dolů. Ono to bylo možná o chlup víc. Ale! Vážně teď vážím o dvě kila míň než předtím. Ne, už nejím jen piškoty a rohlíky s čajem. Už jím normálně. Ale tuhle dietu opravdu nedoporučuji.
Co ovšem doporučuji je: Pokud vaše kočka nechce něco jíst, i když normálně žere málem i cibuli, která vám odpadne od kuchyňské linky, nejezte to! Vůbec to nebude dobré.

Sedm

Včera jsem si byla zase zaběhat. S odhodláním, že tentokrát zkusím pokořit 6 km. Ze začátku mě bolelo trošku koleno, ale to už je taková trapná rutina na začátek. Pořád přemýšlím o tom, jestli to těm kloubům vadí nebo ne, protože paradoxně se mi nejlíp běhá po asfaltu. Budu si myslet, že ne, protože jednak nemám extrémní váhu a jednak moje běžecké výkony taky nejsou nijak extrémní. A tělo je snad na nějakou tu lehkou zátěž přirozeně stavěné, takže by to neměl být takový problém. Tolik ortopedické okénko. Takže jak to celé včera dopadlo? Výborně. Nejen, že jsem pokořila těch vytýčených 6 km, dokonce jsem dala 7! Jupííí. To jsem ani nečekala, ale fakt se mi dobře běželo, takže nebyl důvod to ještě o kousek neprotáhnout. A jak to tak vypadá, tak si budu muset najít jinou trasu, ať tu pořád nekroužím jako satelit dokola. Ideálně někde, kde nebudou na dohled jezdit auta, aby na mě netroubili řidiči plní testosteronu.
Takže si to pěkně na závěr shrnem: Já, která měla několikrát na vysvědčení trojku z tělocviku (zdravím ty vyskákané gumy, co si tím honili nevím co) bez problémů uběhnu 7 km, nefuním u toho jak mašina a druhý den to na nohách ani nepoznám. Yes!

Piškotová dieta do plavek

Dneska vám poradím, jak snadno a rychle zhubnout celé jedno kilo. Stačí vám k tomu vhodná osobní váha a jeden obyčejný dětský piškot. To bylo totiž tak. Byl tu nedávno na návštěvě kamarád a měl s sebou svačinku, mimo jiné i piškoty. Jeden nabídl mojí kočce. Kočka piškot ještě nikdy neměla a tak očividně neví, že ta věc je k jídlu. Očichala ho, začala do něj šprtat packou a zjistila, že má hodně vysoký koeficient hratelnosti. Takže ho vyhodnotila jako superzábavnou hračku. Po pár dnech si ho zase vyndala a šprtala si s ním, až se jí ho povedlo zašprtat pod váhu. A do toho jsem přišla já a na váze se zvážila. Wau! Vážím o celé kilo míň. Pohádka ovšem nemá šťastný konec (aspoň prozatím, protože brzy bude následovat druhý díl!), protože po té co jsem váhu nadzvedla a piškot vysvobodila, byla moje váha zase zpátky v obvyklých mezích. Ale pokud bych tam ten piškot nechala... :-)

Útržky myšlenek

Občas mě napadne nějaká myšlenka a já si ji zapíšu do mobilu jako koncept. Takhle se mi jich nahromadilo už několik, takže je vyvrhnu sem, ať nezapadnou v záplavě jiných zpráv.

Za komunismu bylo dobře. Jen všichni, kdo prožili aktivní část života a dělali víc, než že kadili do plínek nebo si na pískovišti stavěli hrady z písku, mají v mozku vypálené centrum pro samostatné myšlení a schopnost věci aktivně vzít do svých rukou. 

Lepší, než si pomíjivé okamžiky štěstí někam zapisovat, je žít je naplno v době jejich trvání a hlavně si v ten moment opravdu uvědomit, že teď jsem šťastná, snažit se ten pocit zachytit a aspoň část si ho uzavřít někde v sobě, pro horší časy, které nepochybně přijdou, protože život je jako houpačka a nikdy předem nevíte, kam vás vynese nebo jak to s váma zamává. A možná, že je to tak dobře. Pohybovat se pořád na jedné hladině, asi bych si na to zvykla a přestala to vnímat jako výjimečné, skvělé, báječné chvíle. Protože i když bych chtěla, aby jich bylo co nejvíc a trvaly napořád, čas od času se prostě na obloze objeví nějaký ten mráček, který mi to šťastné slunce na chvíli zacloní a já po něm o to víc začnu toužit a těšit se, až ho zase uvidím a budu se hřát v jeho záři. Navíc někdy i kvůli malému mráčku podléhám trudomyslnosti a mám pocit, že je všechno špatně. Jsem hrozný pesimista. Protože u většiny věcí se stejně nakonec ukáže, že to byla jen prkotina a nemělo smysl se kvůli tomu předem trápit. 

Ikea dá pocítit i prostému intelektuálovi ten výborný pocit, stvořit si něco vlastníma rukama. 

Když už něco nechápu, tak se tomu budu aspoň vysmívat, abych to shodil a sobě tak pozvedl sebevědomí z prachu.

Utlučena géniem průměrnosti začínám podléhat a utápím se v bažině nicotnosti. Už mě nebaví narážet stále dokola na argumenty tupých obličejů. Ostatně spasitele taky nakonec ukřižovali. My cynici to tak máme. A možná je to jen obrana proti dalším citovým otřesům. Možná už jejich počet prostě přesáhl hranici únosnosti. A to je možná ten důvod, proč se nechci posunout dál a pořád jen přešlapuju na místě.

Možná tak trochu punk, možná tak trochu looser

Když vidím, jak se všichni honí, aby byli co nejvýkonnější, aby vydělali co nejvíc peněz a přitom učůrávají blahem z toho, že můžou trávit prací veškerý svůj bdělý čas, připadám si ve slabších chvilkách tak trochu jako looser. Všichni tihle egocentričtí extrovertní a velmi vytížení lidé, mi přijdou jako křečci běhající v kole, kteří mají strach se zastavit, protože by mohli zjistit, jak je jejich život vlastně prázdný. Já se odkroutím svých 8 hodina a sbohem a šáteček. Ok, mohla bych se taky honit od nevidím do nevidím, ALE! Když já mám ráda ten svůj klid a čas sama pro sebe. Takže prostě chci mít svůj osobní život. A možná jsem tak trochu punk, protože k těm penězům nemám až tak náruživý vztah. To co mám, mi stačí. Můžu si žít tak, jak chci a to mi vyhovuje. Nepotřebuju se honit od nevidím do nevidím, jen abych si pak mohla kupovat supr čupr značkový věci, abych měla pocit, že si něco užívám a dopřávám. Pro mě je největším luxusem můj volný čas, který se nedá ničím zaplatit. Ok, kdyby přišla kvalitní nabídka, tak pár hodin obětuju, ne že ne. Ale musela by to být krátká a jasně ohraničená akce. Ne výhled na příštích XY let. Prostě nechci trávit svoje nejlepší léta v poklusu a vynahrazovat si to tím, že si budu kupovat šíleně drahé věci, abych měla aspoň trochu pocit, že přece z toho života taky něco mám. Nejsem dravá ryba a nerada plavu s proudem. Svůj čas ráda věnuju svým bližním, lidem které mám ráda nebo lidem, kteří to potřebují. Ať už je to babička, kvůli které zpomalím a zeptám se jí, jestli chce doprovodit přes cestu, protože tahle doba je sakra rychlá a ona si na to už prostě netroufá. Ať už jde stejnou nebo jinou cestou. A nebo je to jedna paní, za kterou chodím do centra sociálních služeb, což je jen vzletně nazvaná čekárna na smrt. Protože vím, že ona aspoň na tu hodinku, dvě bude mít jiný program než koukat do zdi nebo na strop. A pak zcela zjištně věnuju svůj čas lidem, se kterými je mi dobře a mám je ráda. A nemusí to být nijak akční zábava. Stačí jen naprosto obyčejně sedět nebo jít a jen tak si povídat. A z toho mají radost obě strany. Já i oni. Odborně se tomu říká udržování sociálních vazeb. A to mě teď docela dost baví.

Měsíc na šťastné vlně

Takže už jedu víc jak měsíc na šťastné vlně. Ne, nezačala jsem kouřit trávu, jen se snažím si najít na každém dni něco, co mi udělalo radost. Takže:
St 16. Byla jsem si zaběhat.
Čt 17. Byli jsme s kolegama na zelené pivo. Moc pěkná tradice. Vypila jsem tři kousky. :-)
Pí 18. Začíná víkend. Konečně jsem vyzkoušela tvarovátka na vajíčka a nacpala si bříško sladkým.
So 19. Poflakování doma a navštívila jsem rodiče.
Ne 20. Hezky jsem si doma uklidila a napekla mufíny. Vyrobila jsem velikonočního zajíce, protože barvit vajíčka je nudný mainstream. Zajíc byl modrý, jak jinak. :-)
Po 21. Už to tak vypadá, že se stalo něco, co mi dělá velikou, ale velikou radost. Ale nechci to tu rozvádět.
Út 22. Konečně jsem si přišila knoflíky na šaty!
St 23. Byla jsem si zaběhat.
Čt 24. Koupila jsem si ručníky. Modré. Proč se dobrovolně  otravovat s barvama, co nemusím, když je jinde tolik hnusných věcí, kterým se nevyhnu? A proto pro sebe jen to nejlepší. :-) Dobrovolně si nedopřávat jen to průměrné nebo ucházející, ale jen to nejlepší, nebo aspoň hodně dobré.
Pá 25. Mám přezuté kola! Yes. A nejsou tak sjeté, abych musela kupovat nové. Čili nákup nových se odsouvá na příští sezonu. :-)
So 26. Jedu za kamarádama.
Ne 27. Návštěva v zoo.
Po 28. Dovolená, nejde se do práce a koupila jsem si krásné nové letní šaty. Už se těším, až je budu nosit.
Út 29. Pivko s kámoškou.
St 30. Přijela mi moc milá návštěva.
Čt 1. Líbání pod rozkvetlou stromem je nutnost. :-) I já podlehla.
Pá 2. Není nad to trávit čas s někým příjemným.
So 3. Sice se ochladilo, ale endorfiny pracují naplno. Takže jsem si koupila růžovou kapalinu do ostřikovačů, na radu obsluhy u pumpy.
Ne 4. Viděla jsem obrovské hejno labutí na poli a udělala si pěknou procházku. (Řekne se vůbec "udělat" procházku? Hmm, nějak mi to nesedí, ale nic lepšího mě fakt nenapadá.)
Po 5. Byla jsem běhat, proč na mě ti řidiči sakra troubí? Asi testosteron, vzhledem k tomu, že běhám na stezce vedle silnice, tak jim nepřekážím. Připadám si jak někde v Itálii, tolik pozornosti.
Út 6. Byla jsem zase běhat, dnes bez větších excesů. :-)
St 7. Koupila jsem si šaty na zimu. Fakt kauf vzhledem k počasí, ale za 29? Nekup to:-) A taky jsem zachraňovala rorýse.
Čt 8. Není nad to, přijímat doma milé návštěvy.
Pá 9. Úžasný ranní ptačí koncert, wau! Odpoledne jsem se byla podívat ke kamarádce na štěniska.
So 10. 4000 zhlednutí blogu! Líbí se mi, že se to zakulatilo a já to odchytila. :-)

Další porce radosti

Takže popojedem a proto sem napíšu další porci věcí, co mi udělaly radost. Ve sportce jsem zatím ještě nevyhrála, ale to přisuzuju hlavně tomu, že jsem si ještě nevsadila. :-D

Po 31. Cesta voňavým ranním lesem a odpolední šlofík bez výčitek. :-)

Út 1. Zvířátkový den, kdy jsem viděla chlupaté prasátka, králíčky, potáky roháče, labutě a jinou havěť. A taky prozření, že mě ta práce přeci jen baví.

St 2. Nádherné počasí, chlapi se za mnou otáčí, když mám rozpuštěné vlasy a sukni. A které ženské by se to nelíbilo? 

Čt 3. Z preventivních důvodů, zcela na vážno, mám na patách nalepené náplasti s Hello Kitty, abych neměla z nových bot puchýře. A pak jsem taky pozorovala veverku, jak se myje. 

Pá 4. Zase jsem pozorovala veverku. Jsem prostě zoofil. :-) A taky jsem se věnovala sportu. Absolvovala jsem "triatlon": běh pro kolo, pak na kole domů se zastávkou u známé a pitím piva na terase. A doma na závěr "plavání" ve vaně.

So 5. Navzdory počasí krásný výlet se psem a jeho pánem.

Ne 6. Pohoda v peřinách a pomalé vstávání přesně tak, jak to mám o víkendu ráda.

Po 7.  Zase pozoruju veverku a koupila jsem si barevné lepící pásky a tvarovátka na vajíčka. Jsem jen přízemní materialista a zoofil. :-)

Út 8. Byla jsem běhat, shodou okolností jen jedno v tomto týdnu. A pak jsem viděla ještě Hermana, což je kalous ušatý.

St 9. Dostala jsem nečekaně balíček. Juhúúú, super překvapení. A odpoledne jsem se vydala na výlet za hranice všedních dnů a na výstavu.

Čt 10. Není nad to, si vzít den dovolené uprostřed týdne a vyrazit jen tak bloumat do jiného města, k tomu nějaký ten shopping... Prostě super, viděla jsem i věci, co jsem vidět chtěla.

Pá 11. Pěkně jsem si doma uklidila a začal víkend.

So 12. Zcela natěšeně jsem dala bratrovi dárky k narozeninám a s ještě větším nadšením sledovala, že se mu fakt líbí. A tak to mám ráda, vymyslet obdarovanému něco, co mu udělá radost a pak ji v jeho očích sledovat. O tom podle mě dárky jsou. Ne o povinnosti je koupit, aby bylo splněno, ale o radosti obdarování svých bližních. Kdo si dárky nedává, tak se o to připravuje.

Ne 13. I když počasí vypadalo všelijak, tak se nakonec vyčasilo a i sluníčko svítilo a výlet do přírody byl velmi vydařený. V poslední době zjišťuju, že mě to v přírodě baví nejvíc.

Po 14. Našly se kola! Původně se měly o víkendu měnit kola u auta ze zimních za letní. Ale, u rodičů mi řekli, že je tam nemám. Dost mě to znejistilo, ale dobře, ještě bylo jedno potenciální místo, kde by mohly být. Tam ovšem nebyly. Panika... Ale nakonec se rodičové podívali ještě jednou a pořádně a tradááá! Kola se našly. :-) Takže happy end.

Út 15. Poslouchala jsem koncert na památku Karla Kryla v rádiu. A moje hrdinná kočka mě zachránila před pavoukem, když ho sežrala.

A navíc. Věřím tomu, že co do světa pošlu, to se mi vrátí. Takže se snažím posílat to dobré a ... ono se to vrací. :-) Samozřejmě mě nepotkávají jen dobré věci a milí lidé, ale snažím se dívat se na svět přes svoje růžové brýle (které jsou zevnitř opravdu růžové) a zaměřovat se na to dobré a ne na to špatné.

Pošli štěstí dál

Udělat radost druhým a zároveň sobě, protože pak člověk s potěšením sleduje tu pozitivní odezvu. Nedávno jsem takhle poslala jedné osobě, se kterou jsem se nedávno potkala poprvé dárek. Strašně se jí líbil můj puntíkovaný deštník a tak jsem šla a koupila jí taky takový. Zabalila ho a poslala jí ho. A pak už jsem jen čekala, co se stane. A stalo se to, že ona z něj měla velikou radost, protože se jí opravdu líbil a navíc to celé bylo nečekané. A já měla radost, že jsem někomu jinému udělala radost. A proto taky druhým dávám dárky. 

Po internetu koluje spousta výzev. V jedné je princip v tom, že si každý den člověk najde něco, co mu udělalo radost. A já to chci zkusit taky. Asi to sem nebudu psát každý den, ale budu se snažit opravdu najít něco pozitivního, co mě ten den potkalo. I kdybych tu měla třeba deset dní po sobě psát, že jsem šťastná za to, že mám postel, do které můžu večer ulehnout. Takže začínáme! Nebude to ode dneška, bude to od pátku. 

Pátek 28. Příjemně strávený večer s jedním relativně novým člověkem. Napřed to vypadalo na úplně jiný program s jinýma lidma, ale pak to dopadlo takhle. A asi to nebude naposled. :)

Sobota 29. Návštěva bratrova nového bytu rodičema. Něco, co si já, zvědavá jako opice nemohla nechat ujít. A taky jsem si tam moc příjemně natláskala bříško dobrotama. Navíc jsem od skorošvagrové dostala bundu. :-)

Neděle 30. Luxusní počasí. Byla jsem si zaběhat a protože se účastním výzev, co vypisuje Osamělá cyklistka, tak jsem se vyhecovala a místo 3 km uběhla víc a to hned 4,7! Zbytek času jsem venku strávila procházkou. Očichávala nádherně vonící švestkové keře a nakoukla na otevřený židovský hřbitov. A protože venku bylo pořád krásně i po tom, co jsem se vrátila domů, tak jsem si dala sprchu, svačinu a vyrazila na nákup do Alberta. Tam teď chodím nakupovat, protože dávají za nákup zvířátka. A na ty já mám prostě slabost v jakékoliv podobě. Takže další procházka (a další 4 km) a zvířátko k tomu. Žirafa, super, tu ještě nemám. A abych nevedla život jako osamělý jezevec, tak jsem se ještě večer nechala ukecat na zvěřinové hody. 

Pondělí 31. Teprve začalo, takže coming soon. :-)

Jaký to je pro introverta?

Dneska to bude to tom, jaký to pro mě jako pro introverta je, žít v dnešní extrovertně-egoisticky založené společnosti, kde každej jen přehlíží to, co se ho netýká a všichni se přečůravají navzájem. Je to vysilující. Je to vysilující, muset spolupracovat s lidma, kteří mají klapky na očích ani nehnout prstíčkem, kvůli věcem, ze kterých přímo nebudou mít nějakej ten prospěch. Proč by přece věnovali vteřinku svého drahocenného času něčemu, z čeho by mohl být prospěch pro všechny nebo nedej bože jen pro někoho jiného. Neskutečně mě ubíjí lidi, kteří něco jen tak udělají, hlavně aby to bylo rychle hotovo. Co na tom, jaký je výsledek, jestli to k něčemu vypadá nebo ne. Hlavně se vymluvit na to, že ostatní to taky tak dělají. A co takhle jít dobrým příkladem? To už se prostě nenosí. Udělat něco pro druhé zcela nezištně? To necháme někomu povolanějšímu. Zapojit se do dění v komunitě? Ne, mě taky nikdo nepomůže. A s čím proboha? Se seděním doma na gauči a sledováním televize? Tahle přezíravost mě neskutečně vytáčí. Tahle omezenost a lenost. Z tohodle podhoubí nevyjde nic dobrého. Všichni si hlídají jen svoje korýtka a chrochtají si u nich blahem. Skoro všichni. Hlavně se držet hesla: "Nehas, co tě nepálí!" Jakápak úcta k druhým lidem a jejich právům. Jakápak ochota někomu pomoct, i když by mě to nestálo kromě pár minut času vůbec nic. Strašně to obtěžuje věnovat někomu pár minut. Co na tom, že většinu svého času jen tak promrháme. Ale ten pocit, že když ne já, tak nikdo.
Jsou dny, kdy mám chuť zalíst si do postele a vůbec z ní nevycházet. Jako třeba dneska.

Co od života chci?

Tak přemýšlím, co od života chci. A je to "peace" a "making love". S tím mírem se bohužel asi nikdy nedočkám zastavení všech válečných konfliktů a jiných půtek, aby nastal všeobjímající mír mezi lidem celého světa bez ohledu na rasu, sexuální orientaci a náboženské vyznání. S tím jsem se už tak nějak smířila. Bohužel ani mír v mém malém mikrosvětě neexistuje, protože se vždycky najde někdo, komu ležím v žaludku jen proto, že mám nebo umím něco, co on nemá nebo nechce umět. Nebo má prachobyčejnej blboučkej strach, že bych ho nedej bože mohla zastínit svými schopnostmi a jeho ego si žádá boj a tak mi vyhlásilo svatou válku po zbytek toho času, co se spolu budeme v našich mikrokosmech potkávat. Můžu s tím nesouhlasit, může se mi to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Nepomáhá s takovým člověkem bojovat, nepomáhá se k němu chovat slušně, nepomáhá ho ignorovat. Je to prostě tak, musím se s tím smířit a nechat se občas vytočit.
Oproti tomu "making love" je něco, co je relativně lehce dosažitelné, stačí k tomu najít osobu patřičně naladěnou a potkat se spolu. Ale protože jsem přece jen trošku konzervativní, tak na tyhle věci preferuji osobu, se kterou mě pojí nějaké hlubší vazby. Vzhledem k nedávným zvratům v mém osobním životě se zrovna teď v žádném perspektivním a hlubokém vztahu nenacházím, takže si můžu tak akorát nechat zajít chuť a upírat svoji naději k lepším zítřkům. A abych tomu celkově šla i trochu naproti, protože je mi jasné, že tady doma na gauči (který vlastně ani nemám), mě žádný princ nenajde, takže jsem pro to začala dělat nějaké kroky. To bude ještě běh na dlouhou trať. Uvidíme.
Ale celé co chci, by se asi dalo shrnou to jednoho: chci být šťastná. Paradoxně musím říct, že teď, i když jsem sama tak se cítím šťastnější, než před rozchodem. Takže nepociťuju žádnou nostalgii a nelituju toho, že to skončilo. Všechno není úplně optimální, přece jen kočka, která mě doma čeká je fajn, ale není to všechno. Ale pozitiva převažují.

Jsem zoofil a nestydím se za to!

Jsem z zoofil a nestydím se za to. Ale pozor, nejde o perverzní sexuální úchylku, moje sexuální orientace je většinově nudná, to jest zaměřená na příslušníky stejného druhu a opačného pohlaví. Ale zvířátka já mám prostě ráda. Po ránu se probouzím a vedle mě leží kočka. Někdy to dotáhnu tak daleko, že ji, ještě spící vyfotím mobilem. Protože mobil mám v té posteli taky. Už roky totiž nenosím hodinky a když se v noci probudím, musím vědět, kolik je hodin. Takže se pěkně podívám na mobil a spím dál. Pokud ho tam náhodou nemám, a mám následující den vstávat na čas kamkoliv, tak se nervózně převaluju a nemůžu usnout, abych náhodou nezaspala. Proto ho tam mám vždycky. A když se ráno probudím a uvidím kočku v moc pěkné pozici, stačí se natáhnout pro mobil a vyfotit ji. On mezi tím jen pootevře oči a setrvává v pozici. Maximálně při focení zívne, jak se začíná probírat. Když se zvedne, začne vrnět a vleze si na mě. Takhle si spolu s kočkou užíváme víkendová rána. Sice pouští chlupy, ale když ji člověk miluje, není co řešit. Je strašně příjemné hladit ten její měkkoučký a heboučký kožišek, když se ke mně přijde pomazlit a vrní. Musím říct, že mě přímo fascinují všechny zvířata, kromě pavouků a slepic. Pavouky opravdu nemám ráda, jsou mi odporní. A slepice jsou krvelačné příšery. Když jsme je ještě měli doma u rodičů, tak se ke mně nenápadně přiblížily a klovly mě do prstů na noze. Ale jinak vzít mě na výlet do zoo, to je pro mě maximální zážitek. Když někde bydlím, tak po čase znám všechny okolní psy. Jejich pány bez nich samozřejmě nerozliším.

Blondýna sleduje olympiádu

A dneska tu máme opět jeden olympijský příspěvek že života.
Jsem blond a nestydím se za to. Mimo to, pánům se to líbí. :-)
Jo, a taky je extra krátkej. Tak se to zase líbí nám blondýnkám. :-)
Snowboard, biatlon, rychlobruslení, hokej, sjezdy... všechno chápu.
Miloš Zeman maskotem české výpravy? No, on je to takovej medvídek. Jen není tak roztomilej, ale dobře.
Ale co sakra dělá na zimní olympiádě tenis? Dneska mě to v rádiu trošku zarazilo. :-)

Vlastenci sledují olympiádu

Tak tu máme zase olympiádu. Dneska mi napsal kamarád, že mu jeho holka řekla, že není vlastenec, když nesleduje olympiádu. A nefandí Sáblíkové. To je přece povinnost. Fandit! To jsme pak všichni vlastenci. A jak jsme hrdí na to, co naši lidi dokázali, jak to natřeli těm ostatním. Doteď jsem si myslela, že tahle mentalita je blízká pivním primitivům. Fandit těm, kterým se daří. Těm, u kterých je velká naděje na medaili. Samozřejmě, přece nebudeme fandit těm, co se sice zúčastní, ale umísťují na posledních příčkách. Fandíme těm, co dovezou medaili, jsou to naši zlatí hoši a holky. A v té medailové záři na tom vlastně máme taky svůj podíl. Za to, že jsme doma na gauči nebo u piva drželi palce. O tom žádná. Co na tom, že Sáblíková by tu medaili dovezla i tak. Všichni se budeme radši tvářit, že jsme jí s tím pomáhali a taky se dost nadřeli. 

Nic proti srdcařům, co fandí svým sportovcům, ať už se jim daří jakkoliv. Ale těch zpravidla nebývají plná náměstí. :-(

Čtu brak pro pobavení

Čtu na internetu různé plky pro pobavení. Přečtu si, zasměju se, zapomenu. :-) Takhle to funguje. Ovšem dneska jsem se zasmála o trošku víc než obvykle, když jsem si přečetla:

"Malá rada nakonec (pro všechny): Chcete-li získat (životního) partnera, neodmítejte jeho žádosti o orální sex se zdůvodněním, že psi ani veverky to také nedělají."

Kdyby to někdo chtěl číst celé, tak může tady.
Všichni si občas rádi odpočineme. Nemůžeme pořád číst ruské klasiky. A musím říct, že například Anna Karenina v letitém překladu a archaické češtině opravdu stála za to!

Složitý problém k řešení

Myslím si, že jsem celkem dost chytrá a s ledasčím si poradím. Ale s jednou věcí mám pořád trochu problém. Nerozeznávám pravou od levé. Třeba dneska. Jdu si takhle v drogerii ke kasám a tam na jedné straně nikdo, na druhé straně nikdo. Ani taková ta cedulka, že kasa nepremává tam nebyla. A za mnou volá prodavačka: "Jděte napravo!" No, super, říkám si. Jak mám sakra vědět, která je pravá? Musela jsem se hluboce zamyslet, ale po chvilce zaváhání jsem to dala na první dobrou. Pravá, levá, bojuju s tím pořád. Pro mě jsou to dost abstraktní pojmy. Proto mám problém, když mi někdo vysvětluje cestu: zabočíte doprava, pak rovně, pak doleva... No a já než si to stihnu pořádně uvědomit, tak to zapomenu. Ale mám na to jednu takovou fintu. Když jsem byla malá, nedokázala jsem mrknout pravým okem. Jen levým nebo zavřít obě naráz. Takže teď, když mě někdo postaví před takový záludný problém, prostě mrknu jedním okem a mám jasno, která strana je která. Takže až uvidíte někoho, kdo na vás po nasměrování napravo nebo nalevo laškovně mrká, může to mít úplně jiný důvod.
A ještě k těm prodavačkám a kasám. Všimli jste si, že v Bille říkají místo "Dobrý den" "Máte Billa kartu?" Nebo to dělají jen u nás? Já už je ani nezdravím, protože ony (vždycky jsou tam ženské) mi odpoví: "Máte Billa kartu?"

Miluju francouzštinu!

Dneska to bude vyznání. :-) Miluju francouzštinu! Už se učím šestý rok. A pořád mě to baví. Dokonce už dokážu napsat české slovo "francouzština" bez chyby. To mi ze začátku dávalo hodně zabrat. Asi jsem hold dys-. Francouzština je báječná. Úžasně zní. Dřív to pro mě byla dost divotvorná řeč. Když čtete nějaké literární dílo od ruského klasika, můžete si být jisti, že tam na francouzštinu narazíte. A mě vždycky strašně zajímalo, jak se ty slova asi čtou. A víte co? Teď už to umím! A dokonce i ledasčemu rozumím, takže nemusím hned listovat do poznámek na konci knihy. Ale další věc, co na francouzštině mám ráda, že když nevím, tak zkusím anglické slovíčko ve francouzské výslovnosti. V padesáti procentech to plus mínus vyjde. Občas to tak sice není, ale za pokus to pořád stojí. Horší je, když mě napadne slovíčko německé. To je opravdu nepoužitelné, pokud se nejedná o preclík nebo štrůdl. Každopádně je pravda, že čím víc člověk zná jazyků, tím se mu ty další učí snadněji.

Zase mě v Kuníně pěkně vypekli a překvapení na závěr

Zase mě v Kuníně pěkně vypekli a já se nechala nachytat. Člověk v dnešní době už opravdu nemůže věřit ničemu. Nedávno jsem v obchodě objevila čokoládovou pěnu od mlékárny Kunín. Samozřejmě jsem ji musela ochutnat, už jen to jméno "Smyslná čokoládová pěna" stálo za hřích. A dneska jsem si ji koupila zase. A naposledy! Protože oni to nevyrábí v Kuníně, jak by si jeden mohl myslet, když tam mají to svoje pěkné logo mlékárny Kunín, oni to vyrábí, a teď se podržte, v Chorvatsku! To mě fakt naštvali. Už jednou tu byla pěkná potravinová kauzička s máslem, které potichoučku začali vyrábět někde ve Francii, ale to jim lidi nesežrali a tak se pokorně vrátili zase k nám domů. No a teď zase takové podvratné pokusy? Navíc tahle značka už u mě má jeden vroubek za Mikyšku. Jestli to povedou takhle, tak je vyřadím ze svého nákupního seznamu na trvalo a pěkně s celým sortimentem.
A překvapení na závěr? V mém šnečím domečku se objevily vajíčka! To máte tak. Jeden z těch dvou šnečků, co tam mám, mi umřel na konci roku. Prostě byl tuhej, spíš měkkej, měkčí než obvykle, už začal trošku zapáchat a za chvíli by z té ulity vytekl samovolně. A ten druhý tam zůstal sám. Jen mi připadal trošku smutný, v posledních dnech nežral, dokonce se ani nezatahoval celý do ulity a kousek ho vždycky trčelo ven. Normálně, když spinkají, tak zalezou do uliti celí a občas se zacpou i víčkem. Ale stačí je opláchnout proudem vody a vylezou. Docela sranda pozorovat. Říkala jsem si, že je buď smutný a nebo bude taky po něm. V pátek jsem mu vyměnila hlínu za čerstvou, abych mu udělala radost. Díky krtkům, kteří venku řádí jak černá ruka (haha, trefné přirovnání na krtka), nebyl problém najít venku dost krásně nakypřené vlhké hlíny. A protože byla studená, tak jsem ji dala ohřát na radiátor. Nějak jsem to podcenila, ohřála se opravdu hodně, tak jsem pak musela zas chvíli čekat než vychladne. Oni ti šneci jsou prý původem někde z Afriky, tak by mu to vadit třeba nemuselo, ale přece jen... Šnek se do té hlíny hned zaryl. A protože ho mám v práci, tak jsme se viděli až dneska. Ráno na něj kouknu, jak se mu daří a čekalo mě opravdu velké překvapení! Nakladl spoustu vajíček. Teď už vím proč nejedl a nezatáhl se úplně do ulity. Byl plný vajíček. Jen by mě zajímalo, jestli jsou oplodněná nebo jalová. Uvidíme. Všechny jsem je vybrala a dala do jiné nádoby a budu sledovat, co se bude dít.

Nejzbytečnější věc?

V knihkupectví by neměli dělat slevy. Já si totiž pak vždycky něco koupím. Vždycky mám pár knížek na seznamu, co mě zaujaly a tyhle slevové dny jsou v podstatě jen o tom, aby se některá z nich přesunula ke mě domů. Na oplátku se pak přesunou peníze z mého účtu na jejich účet. Virtuálně. Platím kartou. Takže co jsem si dneska koupila? Zámek od Kafky jako komiks. Četla jsem ho kdysi dávno jako knížku. Teď, kdy už jsem starší a nejradši čtu ty obrázky, ho budu mít v obraznější formě. Kecám, stejně ráda čtu i knížky bez obrázků. V knihkupectví ovšem kromě knížek prodávají i různou veteš. Kalendáře, tužky, blbosti, roztomilosti, bonbóny a jednu z nejzbytečnějších věcí. Aspoň teda pro mě. A tou jsou záložky do knížky. Nebudu se tu chvástat, že jsem takovej borec, kterej si pamatuje, kde v knížce skončil a nemusí si ji ničím založit. Ne, že bych to nezvládla, to zas jo, ale moc pohodlné to není, protože to pak chvilku trvá, než to místo najdu. Ale jako záložky používám: účtenky, jízdenky, papírky s poznámkama (a ty pak zoufale hledám, když potřebuju tu informaci, co je na nich napsaná), letáčky a podobný hodnotný materiál. Záložky k tomu vyrobené a určené prakticky nikdy. Vybavuje se mi jen jedna, kterou aktuálně používám. Magnetická. S kočičkou. Vypadala tak krásně, když jsem ji dostala, že jsem se ji rozhodla vyzkoušet. Bohužel při příštím čtení jsem okamžitě zjistila její velikou nevýhodu. Ona je oboustranná a obě strany jsou stejné. Takže když jsem si sepla pár stránek, tak jsem pak musela hledat, na kterém z těch dvou sepnutých míst jsem skončila. Čili jsem běžela pro svou veselou obrázkovou lepící pásku a na jednu stranu si jí kousek nalepila. A teď už vím, že příště mám začít tam, kde je lepící páska. Zajímalo by mě, kde se teď nachází. Myslím, že v knížce Česká strava lidová.

Potřebujete pomoc?

"Potřebujete pomoc" se mi zobrazí při přihlášení na Google. Ano, potřebovala bych pomoc s:

- Najít a vyměnit baterku do váhy. (A to už jsem i zvládla, protože baterku jsem našla na první dobrou.)
- Vymyslet co dělat venku. Nechce se mi sedět pořád doma, ale když jdu ven, do těch liduprázdných ulic, tak to taky zas taková zábava není. Navíc jak se teď stále ještě brzo stmívá, tak po tmě se trochu i bojím, když nikde není ani noha.
- Potřebovala bych se konečně odstřihnout od bývalého. Bohužel to, že mi tak jednou do týdne napíše, mi v tom nepomáhá. Navíc si stále ještě u mých rodičů parkuje motorku. Ale s tím by snad měl být už konec. To, že mi nedělá dobře se s ním potkat, jsem si teď ověřila za krátkou dobu dvakrát. Chci, aby to už konečně bylo za mnou.
- Docela by se šiklo mít čisté auto. Ale bojím se, že by se naplno objevily všechny ty drobné šrámy, co mi tam jiní motoristé pořídili. Tímto je zdravím bezohledné parchanty a nemám je ráda.
- Potřebovala bych někoho, ke komu bych se mohla v posteli přitulit. Kočka je sice fajn, ale není to ono.
- Potřeboval bych pomoc s technickýma věcma. Šrouby u postele teda už mám dotažené, ale přece jen nechci tyhle a podobné věci dělat sama.

Nějak mám pocit, že emancipace se zvrhla. Nejsem žádná feministka, aby mi chlapa nahradil šroubovák, křížovej šroubovák, sada klíčů a vibrátor. Bohužel někteří chlapi se i v době, kdy se dá sperma mrazit, chovají, jako by jejich role v zachování života, byla stále nezastupitelná a je to jediné, co můžou nabídnout. Nezbývá jen doufat, že tihle budou vyloučeni přírodním výběrem. Protože to jsou fakt výjimeční exoti. :-)

PS: Když si to po sobě čtu a vidím ty chyby, nebo spíš někdy nevidím a dívím se, proč je to podtržené, tak zjišťuju, že jsem asi dysgrafik a dyslektik. No, teď už je to jedno, školský vzdělávací systém mám za sebou.

Cetky tretky

Nikdy bych si nekoupila boty v obchodě s hadrama. Boty jsou boty, moje nohy se v nich musí cítit dobře a musí být nejlíp z kůže. Protože všechny ty ke zvířátkům nekruté plasty a podobné šméčka stojí stejně za houby, moc nevydrží a nakonec to jen zamořuje planetu umělým odpadem. Kůže je prostě kůže. Krásně voní, dobře na těch botách se to časem trošku vytratí, ale vydrží daleko víc než nějaký plast. Pravděpodobně si nikdy nekoupím kabelku za pěticifernou částku. Proč? Je to jen přenoska zbytečných věcí. Nestojím o to, si něco kupovat jen proto, že to bylo levné. Cetky, tretky. Hlavu mám jen jednu, krk taky a ruce dvě a prstů deset. Kolik toho unosím? Přešla jsem postupně na šperky ze stříbra. Protože prostě vydrží. A cenově kolikrát stojí skoro stejně jako všechno to módní bižu. Dobře, jen ty jednoduché. :-) Ale nekoupím si todle támdle, tydle tuhle a najednou mám na pěknej kousek stříbra. A mohla bych i zlata, kdybych zlatou měla ráda. Když jsem se stěhovala, tak mě skoro až vyděsilo, kolik mám zbytečných krámů. A přitom nanic. Člověk má v momentě jejich pořizování neodbytný pocit, že to potřebuje, aby to pak doma někam založil a už si na to vůbec nevzpomněl. Snažím se to teď trochu redukovat. Jde to postupně a ztuha. Přece jen, já starý sysel, se nezměním lusknutím prstů.