Vánoční pohoda

Na Štědrý den dopoledne, spíš po poledni, jsem jela k rodičům oslavit pěkně v rodinném kruhu vánoční svátky. Nálada byla výborná, svítilo sluníčko, počasí jak na jaře. Setkání v posledních dnech před tím, s pár milýma lidma, mi dodalo úsměv na rty. Protože si teď zase pomalu buduji svoji sociální síť více či méně blízkých lidí, se kterýma můžu trávit svůj volný čas. I když jsem introvert, nemám chuť pořád jen sedět sama doma a zaobírat se svým vnitřním světem. Mimoto mi někdy až škodí, protože někdy opravdu rozebírám zpětně každou věc co jsem řekla, gesta co jsem udělala nebo neudělala. Ale snažím se, snažím se užívat si okamžiky v daný moment a nemyslet na ... zůstávat prostě v tom daném momentu a užívat si ho naplno. Prostě všechno je super v mém růžovém dokonalém světě, sedím si už druhý den na gauči a tlačím do sebe cukroví, co se mi do bříška vejde a pak mi příjde sms od bývalého. Přeje mi pěkné svátky a že našel pár mých knížek a jiných věcí, co by mi rád vrátil. Taky, že by si vyzvedl kolo, které už začalo trávit svůj třetí rok u mě v práci ve sklepě a prý ještě nějaké jiné věci, co si nevybavuje. A taky by si rád pohladil kočku. Fajn, nedávno jsem se radovala, že už mi dva týdny nenapsal. Protože do té doby mi s železnou pravidelností přistála nějaká ta sms, kde bylo vždycky něco o kočkách. O té mé, pak o těch, co on si pořídil a tak se to pořád jen opakovalo. Radost mi to nedělalo, protože teď o něm nechci slyšet vůbec a do budoucno to taky moc nadšeně nevidím. Zajímalo by mě, co myslí těma svýma věcma, co já mám. Už při stěhování se totiž ukázalo, že nárok na věci co přišly do naší společné domácnosti, chápeme každý jinak. Osobně si myslím, že já jsem si pobalila jen svoje věci, co jsem dostala, přinesla si nebo koupila. Počítat, po pěti letech, co kdo pořídil nebo od koho dostal nemá smysl. Stejně by se člověk nedopočítal. Některé věci jsem zatím nenašla a vzhledem k tomu, že už mám všechno vybalené, tak už asi nenajdu. Ale to se při stěhování stává. Některé věci jsem mu tam nechala, protože se mi je prostě nechtělo stěhovat. Pak jsem se dozvěděla, že postrádá třeba osobní váhu. Jo, tu jsem si vzala. Baví mě se na ní vážit. Už nevím, kdo ji platil, ale opravdu to není zas taková cennost. Ale vážně jsem zvědavá, s čím se vytasí, že chce. Ovšem daleko radši bych byla, kdyby se mi ozval, že si chce vyzvednout nejen kolo, ale i motorku, kterou má zaparkovanou u mých rodičů. Přece jen, když se s někým rozejdu a dál už s těma lidma nemám žádné přátelské vazby, bylo by mi trošku trapné si tam parkovat motorku. Stejně si ji jednou bude muset odvézt, takže čím dřív tím líp. Já si taky musela ze dne na den začít domlouvat nové bydlení, pomoc se stěhování a jiný věci s tím spojené. A pokud jsem nechtěla žít dál s někým, komu bych těžko ještě mohla věřit, tak mi nic jiného nezbývalo. Já si svoje kolo od něj z baráku odvezla do týdne po stěhování. To jsem ho viděla naposledy a byl dost protivnej. Tak mazal zpátky do bytu, že ani nereagoval, když jsem na něj volala, že mám klíč od vchodu, který jsem si nechala spolu s klíčema od kolárny, abych si to kolo mohla vyzvednout, kdykoliv. Klíče od kolárny si vzal hned a na moje volání, že mám ještě klíč zabručel něco, že klíče už má. Pak ho ovšem sháněl, kde že je. A pořád mu chybí. Mě přebývá, ale vozit mu ho nebudu. Tak teď mám obavy, co že bude chtít, až se uvidíme. Jakou bude mít náladu, co bude říkat. Nechci se v tom už dál pitvat, když to skončilo. Svoje věci bych klidně oželela, zas takový cennosti to stejně nebyly. Bohužel minimálně to kolu budu muset řešit. Motorku mu klidně vydaj jen naši, u toho nebudu k ničemu, když tam nebydlím.

Yankee candle pro chudý

Dneska to bude ve stylu jakože Yankee candle pro chudý. Tyhle svíčky mají vypečený názvy. A taky pěkně mastný ceny. A to je tak všechno, co o nich vím. Moc velká pálka na mě za svíčku. A protože teď je brzo tma, někdy dokonce celý den, když je pod mrakem, je nejlepší čas si trochu přisvítit teplým světlem svíčky. A když je k tomu i voňavá, tím líp. Protože tu teď po přestěhování mám za rohem Kaufland, tak chodím nakupovat tam. Jsem tvor línej, chodím nakupovat, kde je to nejblíž. A oni tam mají voňavé svíčky, dokonce se spoustou různých vůní na výběr. Takže jsem si napřed koupila vanilku, to byla jasná volba, vanilku já miluju. (Ježíšku, pokud mi chceš donést nějakou kosmetiku nebo jinou voňavou věc, s vanilkou to bude ta nejlepší volba.) A ta svíčka nejen že voní nezapálená, dokonce provoní byt i po zapálení, takže super! Všechny ty vůně, co jsem tam očuchala byly příjemný, voněly tak jak to, co tam bylo napsáno na obale. Takže jsem si koupila ještě levanduli a vánoční cukroví. A musím říct, že oproti svíčkám v Ikei, co jsem čuchala včera a co byly příliš intenzivní a trošku umělé, jsou super. A teď si dáme fotku:

Takhle to teda dopadá, když mi u focení asistuje kočka. Ona je to zvědavá opice, takže strká čumák všude. Vůbec ji nezajímá, že leze do záběru. 

A takhle to vypadá bez kočky:

Kolaborace

Asi jsem moc stará, ale když slyším slovo "kolaborace" tak si představím podvratnou činnost. Něco jako kolaboroval s nacisty. Tohle slovo prostě v dějinách naší země dostalo výrazně negativní význam.
A pak čtu, že někdo kolaboruje s firmou XY, která vyrábí supr trupr blbosti, které potřebujeme proto, aby bylo zač utráce peníze. Ale vlastně je to pravda. Když nějaká osůbka, co má svůj vlastní virtuální prostor, kolaboruje s nějakou firmou, tak se jí vlastně zaprodává a vychvaluje ji do nebes. Často. Podle hesla "Darovanému koni na zuby nekoukej". Koupit si to za svoje peníze, nic moc, ale když mi to dali zadarmo v rámci kolaborace tak... Tak si mě zavázali a já cítím potřebu jim to revanšovat a budu doufat, že díky tomu budu mít v budoucnu další prospěch pro sebe. A o tom to je. Pěkně pomaličku, polehoučku si hrabat pod sebe. Kolaborace. Je to super čupr kůlový slovo!

Po týdnu aneb jak si zvykáme

Takže už tu bydlíme v novém víc jak týden a pomalu si zvykáme. Na všechny ty panelákové zvuky, už se tolik nelekám. Před tím jsem taky bydlela v paneláku, ale pro mě, jako někoho kdo vyrostl v baráku, je to prostě nezvyk. Ty papírové zdi, přes které je všechno slyšet. Vrzání dveří na chodbě i když vím, že se neotvírají u mě v bytě. Dokonce už se nebojím, že tu kočka dělá bordel, protože pode mnou dupou malé děti. Moje značná nevýhoda v tomhle prostředí je moje noční aktivita. Stejně jako kočky. Tohle nás spojuje. Ale většinou se chováme tiše i když jsme dlouho vzhůru. Na vybalení mi zůstává jen pár krabic a do těch se mi moc nechce, protože obsahují chaotickou změť různých drobných věcí. V hledání toho, co zrovna potřebuju, jsem celkem úspěšná. Jen dneska jsem si šla zaběhat a pak mě napadlo, že nízké ponožky nebudou zrovna optimální. Bohužel ty normální sportovní se mi jaksi najít nepodařilo, přitom vím, že jsem je tady už měla v ruce. Ale kdo ví, kam jsem je dala. Taky mi tu chybí knížky, které mám zatím v práci, protože ještě nemám knihovnu. Mám jich několik rozečtených a tady mám jen jednu.
A na závěr pár fotek ne zrovna špičkové kvality mého malého šmíráka, který zjistil, jakou to má novou poličku v koupelně.

Ty mě fotíš?

Tak to teda ne, já jdu pryč. 

Malej šmírák

Z mojí kočky se v poslední době stal malej šmírák. Musí být všude se mnou. Doopravdy všude. Jakmile se zavřu v koupelně, tak za chvilku začne škrábat na dvěře a mňoukat, že chce dovnitř. A když je vevnitř tak si sedne na vanu a je spokojená, že je tam se mnou. Někdy se zdá, že si mě nevšímá a je dokonce v jiné místnosti. Ale tam sedí vždycky tak, aby na mě viděla. Jediné, kdy mi nevěnuje tolik pozornosti je, když fascinovaně pozoruje potkana. Takže já jsem dneska večer pekla muffiny a ona seděla vedle v pokoji na stole (i když tam nemá co dělat) a hypnotizovala potkana. Pokud budete péct muffiny, tak lentilky na zdobení jsou zajímavý nápad. Bohužel po upečení to není až tak pěkné. Barva se z nich nějak vypekla, takže vypadají, jako bych je před tím ožužlala do bíla. No nic moc. A taky se mi při tom míchání těsta definitvně rozpadla metlička na prvočinitele, teda dráty. To, že nejsou navařené na pevno a jen tak stčené v tom drátěném držadle jsem věděla, když z něj poměrně záhy po koupi, asi tak při prvním použití, začal jeden vylízat. No a dneska, jak jsem zuřivě míchala druhou dávku, mi z toho vylezla půlka těch drátů. Horko těžko jsem to domíchala a letěla do koše. No a pak ty lentilky... Měla jsem se na experimenty vykašlat a dát tam brusinky. Ale jinak to dopadlo dobře. Nepřipálila jsem je. A vyzkoušela jsem na ostrý start novou horkovzdušnou troubu, hned na dva plechy. Malej šmírák se u toho občas motal a taky dopadl dobře, protože se nespálil ani nic neshodil. A já si asi zítra v Lidlu koupím na zdobení cukrová písmenka, aby mě zas příště nenapadly nějaké pokusy s lentilkama.

Můj říjen

Na začátku vypadal můj říjen jako nudný měsíc, kdy se všechno pomalu uloží k zimnímu spánku a já se stanu lenivější a lenivější. Jenže pak přišel pan Chrome se svou aktualizací prohlížeče a já se díky tomu rozešla se svým přítelem. A jak to celé bylo? 

Google Chrome aktualizoval svůj prohlížeč. A odteď v něm dole hned po otevření okna mám osm nabídek stránek, kam chodím nejčastěji. Já tam mám samé nudnosti, jako seznam, idnes, facebook ... Ale to jsem takhle jednou přijela vyzvednout přítele do práce a protože on ještě zdaleka nekončil, tak jsem se ho zeptala, jestli můžu na internet. Má svoji kancelář, v ní svůj počítač a na něm používá taky Google Chrome, dokonce je tam i přihlášený, což je prý výhoda, když používáte víc počítačů na různých místech, že máte svoje jedno uživatelské prostředí. Samozřejmě tam měl milion otevřených karet v prohlížeči, tak jsem si otevřela novou. A tradááá. Z osmi nabízených stránek byly dvě erotické seznamky. No krása. A když jsem pak přišla domů, tak koukám na jednu z nich a co nezjistím, že tam má chlapec profil a že si tam hledá milenky. Bohužel na přímý dotaz, zda se seznamuje na internetu všechno popřel. A pak už to běželo v rychlém sledu. Při konfrontaci s tím, že má na netu takové inzeráty si myslel, že jsem mu prohlížela počítač. Bohužel to ani nebylo potřeba, když to tam na mě samo vybaflo. Nejvíc mě dorazila jeho reakce, že on si může mít inzerát jaký chce a kde chce, že se zatím se žádnou nesešel a tak v tom nevidí problém, že si jen s pár ženskýma psal a tak o nic nejde. Můj názor na danou věc byl diametrálně odlišný, takže jsem mu řekla, že pokud on to vidí tahle, tak už nemáme co řešit a začala si hledat nové bydlení. Nejhloupější na tom bylo vlastně to, že on udělá takovou věc a já si mám hledat nové bydlení, stěhovat se a tak. Takže jsem se poptala všech lidí kolem, jestli o něčem nevědí a našla si krásný byt ve městě, kde pracuju. Nejhorší bylo to mezidobí, než jsem se přestěhovala a bydlela tam pořád s ním. A taky to, když se mě ptal, kdy se budu stěhovat, protože už má domluvenou novou prý spolubydlící, která potřebuje vědět, kdy se přestěhuje, aby mohla podle toho nastoupit do nové práce. Teda na to, že ten byt měl jediné dveře do šatny a do koupelny, se mi dost nechce věřit, že se k němu přistěhuje jen tak nějaká úplně cizí holka. K cizímu chlapovi. Jsem sice blond, ale nejsem úplně blbá. Takže já si od něj minulou sobotu odvezla poslední věci a hned ten den se tam nastěhovala jiná. Postel ani nestihla vychladnout. Čekala bych, že po těch pěti letech, co jsme spolu byli, bude mít aspoň tolik slušnosti, aby si tuhle informaci nechal pro sebe. Ale prý on přece nemůže být sám. Očividně jen potřebuje nějakou pečovatelku a je mu úplně jedno, jako ženskou tam má. Ale co, když si myslí, že udělá štěstí jinde, já pro něj nebudu plakat. Ruku na srdce, nebyla osudová láska mého života. A když se na to tak dívám zpětně, tak jsem vlastně ráda, že už sem od něj pryč. Na všechno měl výmluv jako ježek blech. Byl líný cokoliv udělat. Když se mu něco nelíbilo, dal to náležitě najevo svou protivností. Neměl rád moje kamarády. Hlavně, že jeho kamarádi jsou chlapáci jak se patří, včetně ostentativně najevo dávaného opovržení ke svým partnerkám. Podle mě někdo, kdo o svojí partnerce mluví negativně, jak je hloupá a podobně, je jen ubožák, co si tak léčí svoje komplexy. Dělal dálkově bakaláře a ani po 4 letech to ještě nemá hotové. Což byla největší výmluva na cokoliv. Já mám školu, jsem unavený ze školy/práce, musím dělat něco do školy ... A já mu to žrala. Před dvěma lety jsem se stěhovali do bytu, po jeho babičce. Do bytu, který se mi nelíbil. A on to věděl. A za celé ty dva roky neuděl nic, aby se mi tam aspoň trochu líbilo. Pomalu ale jistě mě přestávalo bavit se starat o celou domácnost a vidět, že ten druhý není schopen si po sobě ani uklidit. A co bylo nejhorší, už jsem to od něj začala chytat taky. Párkrát jsem se přistihla, jak nechávám prázdné obaly na lince, místo abych je vyhodila od koše. No a tomu všemu je teď konec. Bydlím teď sama s mojí malou zoo jinde. Už mi zbývá dovybalit pár krabic s věcma a koupit si pár kousků nábytku, co mi tu zatím chybí. A dokonce tu mám i balkón! Konečně budou mít kytky důstojné místo a nebudu se muset bát, že spadnou z parapetu, když bude foukat. Ale vzhledem k tomu, jak se pán vybarvil, tak ani nesmutním, že to skončilo. Dokonce jsem ráda. Brácha mi pomohl se stěhováním a říkal, že jsem si s bydlením výrazně pomohla. A je pravda, že pokud člověk bydlí někdo, kde se mu nelíbí, k radosti mu to nepřidá. 

Co mě čeká?

Co mě v nejbližší době čeká?
 - 3333 zhlédnutí blogu, chybí mi k tomu jen jeden bodík.
- Stěhování do jiného města. Super. Ale co se taky dá dělat, když můj nyní již ex-přítel má potřebu si hledat milenku na internetu a nevidí v tom větší problém s odůvodněním, že se zatím se žádnou nesešel, tak o co jde.
- Koupě nové postele. To má souvislost s bodem výše. Tu co jsme si pořídili spolu mu mile ráda nechám.
- Oslava babiččiných devadesátin a pořízení nějakého toho prezentu pro ni. Ono to nakonec nebude tak složité. Ne, že bych chtěla babičku odbýt, ale největším dárkem je pro ni, že za ní přijedu já. :-)
- Dohánění restů v práci. Ha, to bude fakt sranda, protože to se mi stává každý rok, že se to ke konci nakupí, abych to pak zázračně všechno bez větších problémů nakonec zvládla. Jsem prostě dobrá.
- Přečíst si všechny ty knížky, co jsem si koupila. Je jich docela dost, ale nevyužijte to, když je sleva. A tak mám teď od pátku doma další. A ještě mám jeden kupon na slevu, takže ještě něco přibude.
- Začnu chodit plavat. Protože se mi letos přes léto podařilo tři kila zhubnout. Na váhu. Reálně to bude asi ještě víc, protože všude píšou, jak svaly jsou těžší jak tuk. Čili asi jsem zhubla víc. No a byla by škoda to přes zimu zahodit, protože vím, že v zimě chodit běhat nebudu. Tak budu chodit plavat. Navíc mám fakt pěkný poprsí, třeba tam někoho sbalím.

Jak to všichni dělají?

Protože máme začátek nového měsíce, tak je zase všude milion článků o tom, co kdo za minulý měsíc z kosmetiky spotřeboval. A mě by teda zajímalo, jak to sakra všichni dělají, že tam mají všichni šampon na vlasy. Já mám vlasy do pasu, myju si je každý den a šampon za měsíc teda rozhodně nespotřebuju. Ani za dva měsíce. A to si kupuju úplně normální balení, žádné obrovské, rodinné nebo rovnou celý kanystr. Prostě záhada.

Akce "mazej z domu"

HM-ku mají akci, že když tam donesete tašku obnošenýho nebo jinýho textilu, tak dostanete poukázku na tuším třicet peněz. Já už chvíli uvažovala nad tím, že by nebylo od věci ubrat trochu místa ve skříni, probrarat to a naházet do kontejnerů na textil. Tak tohle mě nakoplo a hned jsem vzala igelitku a nastrkala do ní to, co bylo nejvíc na očích. Což byla záležitost asi tak na pět minut. Až budu mít cestu do města, tak jim to tam pěkně zanesu a aspoň si vyzkouším, jak to celé funguje. Ostatně doma u rodičů mám plnou skříň různých pokladů a už byly i tlaky, ať to vyhodím. Ale víme jak. Místa tam mají dost, takže nějaká ta zaplněná skříň mýma věcma je nemůže trápit. Je pravda, že jsem si nedávno nakoupila velký zavazovací pytle, že to tam naházím a hodím do charitního kontejneru. Zatím k tomu teda nedošlo, ale je to první krok. Když mě všechno strašně dlouho trvá, než se k něčemu rozhoupu. Má to i své výhody. Rozhodně nedělám impulzivní nákupy, abych se pak divila, proč jsem si to vlastně kupovala.

Co mi vadí? Bezohlednost

Je jedna vlastnost, která mi u lidí hodně vadí. A tou je bezohlednost. Lidi, co jsou zahledění jen sami do sebe a nevšímají si těch kolem. A když už si něčeho všimnou, tak si jdou dál svou cestou. Euroatlantická civilizace nezanikne rukou islámského džihádu, zanikne vlivem vlastní bezohlednosti ke svým bližním. V momentě, kdy jedinec bude přihlížet újmě jiného člověka aniž by něco udělal, protože je to přece cizí člověk. Podle hesla nehas, co tě nepálí, nás to pak spálí všechny.
Vysiluje mě žit v takové společnosti a s takovýma lidma se denně stýkat. Kdo z nich je opravdu tak silnej, že si je jistej, že nikdy nebude potřebovat cizí pomoc? Není náhodou, že matkám s dětmi pomáhají s kočárky do schodů ženy. Proč? Protože buď tuhle situaci samy zažily nebo se jí jednou dočkají.
Viděla jsem film Šmejdi. Na druhý den v práci, když na to došla řeč, tak se všichni víceméně shodli, že nikdo tam nenutí ty důchodce jezdit, tak proč tam jedou? Aha, takže to je jako v pořádku, že když jsou tam dobrovolně, tak si někdo založí byznis na tom, že bude manipulovat s někým tak křehkým a bezmocným a bude ho s použitím brutálního nátlaku okrádat? V momentě, kdy je člověk neproduktivní tak ho společnost vytlačí na okraj zájmu.
A u čím bližšího člověka vidím tu bezohlednost, tím víc mě to zasáhne. Třeba, když jdu s kamarádem na pivo a pod sousedním stolem leží na zemi mobil. Tak mu říkám: "Hele, tam leží na zemi mobil". "Já vím, já jsem viděl, jak tam spadnul." "A proč jsi jim to nešel říct?" "Já nevím, komu vypadl." Cože? To je fakt logika jak prase! A tak jsem se šla zeptat a přemýšlela pak chvíli o tom, kolik zájmu od takového kamaráda můžu já sama čekat.
A nakonec jeden příklad za všechny, co znáte všichni, kdo jezdíte autem. Dřív nebo později vám ho nějaký bezohledný dement otluče dveřma, když budete parkovat. Proč by si měl dávat pozor při otvírání dveří, aby jima nemlátil do sousedního auta. Přece to není jeho. Už se opravdu nedivím, proč všechny ty drahé naleštěné káry parkují přes dvě až čtyři stání. Protože se vždycky najde nějaký dement (jo, lidi který nepoužívají šedou kůru mozkovou si nezaslouží jiné pojmenování), kterej ji to bude otloukat dveřma.

Co nového v šnečím domečku

Už se skoro všechny mimina vykulili z vajíček. Četla jsem, že se vykulí za 9 až 20 dní. Takže tihle to vzali nějakou turbo rychlostí. Navíc staří se dneska zase zašili pod plastový vršek, co jim do něj dávám vodu. Doufám, že tam nepáchají zase nějaké nemravnosti a nebude to mít následky! Přepravka není nekonečně velká.

Mimina

Dneska se kouknu do přepravky ke šnekům a co tam nevidím? Nejen, že tam mají nakladený vajíčka, ale už se začínají malí i líhnout. Opravdu nevím, co s tou armádou pidišneků budu dělat. Člověk si myslí, že když je krmí jen občas, tak moc neporostou a oni si prosím pořídí děti!

Jedna velká šťastná rodina.

Mazací maniak

Jsem mazací maniak. Závislák na krémech na ruce. A taky trochu sysel. A pak to dopadá takhle:

Nalezeno v ložnici. Leží mi pěkně u postele. Růžový Dermacol už končí, takže jsem ho hodila do tašky a půjde do práce, kde ho pěkně nastřihnu a vyberu z něj poslední zbytky. Moc hezky voní a ruce jsou po něm tak akorát, protože je nezmastí. To bílé je olejová tyčinka na nehtovou kůžičku. Většinou používám krém od Alverde, ale někdy zapomenu a už se mi nechce ven z postele, tak ji tam mám. Balea s vůní manga je naprosto obyčejný krém, který mě nalákal tou vůní. 

Schováno v obýváku. Kelímek, co se tak pěkně leskne jeho víčko, je Alverde krém na nehty. Ten používám. Dva malé Balea jsou rozpoužívané a beru je s sebou na cesty. Ostatní jsou nenačaté a zatím jejich čas nepřišel. Žlutý s citronem jsem si přivezla z Estonska a fialový je s levandulí a přivezla jsem si ho z Chorvatska. 

Další várka, tentokrát z koupelny. Balea s pumpičkou je na umyvadle. Moc nemastí a to je přesně to co potřebuju v průběhu dne nebo když odcházím ven. A voní po ananasu. Ostatní jsou do zásoby. 

Tyhle mám pro změnu v práci. Vanilkový Balea s pumpičkou moc nemastí, takže se hodí, pokud si chci ruce jen tak lehce máznout. S těch tří Essence jsou tam dva vyloženě na dopotřebování, protože je v nich jen zbyteček. Saloos na nehty nemám ráda, mění konzistenci jak se mu zachce a je strašně mastnej. Člověk by si řekl, že když už tak mastí, tak to bude mít aspoň nějaký efekt na nehtovou kůžičku. A pro mě osobně to zas takový terno není. Ten Alverde je o hodně lepší. 

A Cien z Lidlu mám na detašovaném pracovišti. Konzsitenci má skoro jako vazelína, vůbec se mu z té tuby nechce. Ruce to namastí, ale zanechává to na nich takový povlak, jako by vosk. Aspoň mně to tak připadá. A když pak chci něco psát, tak mi potom na papíře nepíše propiska, protože stejnou ochrannou vrstvu dostane i ten papír, i když to na pohled není vidět. Takže nejdřív napsat a pak namazat!

Dělá to celkem dvacet mazadel na ruce a nehty. Docela dost. Na svoji obhajobu musím říct, že si ruce hodně mažu. Protože zatímco na oblyčeji se mi kůže mastí, tak ruce mám suché. V létě to ještě jde, ale jakmile se trošku ochladí, tak jsou suché jak sušenka a pokud nemastím, tak se mi začne loupat kůže mezi prsty nebo dokonce praskat. Takže mažu, mažu a mažu co to dá. A taky jsem jak mýval, co si pořád meje ruce. Nejen v práci, kde to okolnosti vyžadují, ale i doma, protože to už je profesionální deformace.

Globální spiknutí restauračních zařízení

Zas jednou po obědě v restauraci a na půl v kómatu ještě teď. Veškerá krev se nahromadila ve splanchnické oblasti a mozku se dostává pouze provozní minimum. Vždycky mám potom takový ten pocit přecpání a zároveň chuť k dalšímu jídlu. A ten pocit spolu s mým nacpaným pseudotěhotenským břichem převládá několik hodin. Co do toho jídla proboha dávají? Je jedno, co si člověk dá. Jestli to bude svíčková se šesti nebo zeleninový salát. Ten pocit přecpání mám vždycky stejnej. Že by nějaký globální spiknuté restauračních zařízení?

A co takhle avokádo?

Nemám ráda supermarkety. Nejradši bych je zavřela všechny. A oni ví proč. Ačkoliv ve svých reklamách se nás snaží přesvědčit, že tak čerstvé ovoce, jako u nich v regálech není ani na stromě, tak pravda je úplně někde jinde. Kdyby aspoň ze čtvrtiny prodávali tak kvalitní potraviny, jak slibují v reklamách, tak při nakupování učůrávám blahem. Ale takhle?

Albert a jejich představa "ready-to-eat" avokáda

Blízká setkání třetího druhu

Kvůli tomudle jsem dneska tahala kolegy v práci do kumbálu, abych jim tam ukázala...

... jak mi po tmě svítí nehty. :-) Tahala jsem tam ovšem jen ty, co mají smysl pro takové potrhlosti. Ty, se seriózním přístupem k životu bych si nedovolila vyrušovat od práce. A měla jsem z toho radost jako malé dítě. A to vše jen díky tomuto mému novému laku na nehty.

Za necelých padesát korun tolik radosti! Je doufám, že v tom není něco jedovatého a do týdne mě to nezabije. Snad. 

Asi nová odrůda!

Asi nová odrůda okurek nebo co. Včera, když jsem ji prvně viděla v Lidlu, jsem si myslela, že jsou nějaký zvadlý, protože byly do žluta. Ale dneska je měli i v Bille a to už prostě nemůže být náhoda!

Asi to bude nějaká nová odrůda. Přece by neprodávali staré hnusné nažloutlé okurky, dobré tak akorát do popelnice a ne do regálu.

Oblíbená snídaně z Kunína

Moje oblíbená snídaně jsou kuličky s Mikyškou. Jenže ta, kromě toho, že je ve své kategorii bezkonkurenčně nejdražší, doznala za ty roky pár změn. Nejprve ji přejměnovali na Kyšku a ta pěkná kočička z obalu zmizela. Škoda, měla jsem ji ráda a vždycky tam bývala :-( Pak ji dali z bílé neprůhledné petky do tetrapaku. (Toho data trvanlivosti si nevšímejte, ta fotka je tak stará.)

To mi bylo celkem fuk. No a pak se rozhodli to vytunit a změnili složení. Přišla jsem na to tak, že jsem si ji zas po dlouhé době koupila a jak jsem ji ochutnala, tak si říkám, ta chuť je nějaká planá. Bývala lepší. Nic moc. Takhle ze předu to má na obalu napsáno jemnější chuť. Jestli myslí jemnější, to že je bez chuti, tak to sedí. Kouknu na složení a ...

... a jsme doma. Obsah tuku 1,5%?! To se ze mě jako děláte prdel? Všichni víme, že tuk je nositelem chuťových vlastností. A když ho z toho pěkně vyberou, tak tak chuť bude taková planá. Navíc to beru jako podvod, protože červená barva vždycky značí vysoký obsah tuku. Třeba jako to plnotučné mléko vedle. Prostě jsem z toho byla hodně zklamaná a už nikdy si to nekoupím. Ach jo, další věc, kterou jsem nucena vyškrtnout ze svého nákupního seznamu. To se nám to hezky zkracuje. Stejně tak dopadla Lučina, protože část svojí produkce začli vyrábět v Polsku.

No, nekup to!

Šestnáct krásných perleťových knoflíků? Za deset korun! To jsem tam přece nemohla nechat! Mám pro tyhle perleťové knoflíky slabost. Když je vidím v sekáči za takovou cenu, tak je beru. Zajímavé je, že jsou dost často na pěkně hnusných umělých materiálech. Ještě jsou jen tak hala bala odstřihnuté. Ale hned jak je zbavím těch zbytků, dám je pěkně k ostatním.

Vyladěná

Takhle krásně jsem to měla dneska vyladěné, jak jsem si všimla v práci. Tričko mi ladí s Kukym na klíčích. Akorát že to nebyly klíče od práce. Mám na všemožné klíče lety vyladěný systém. Různé svazky pro různé příležitosti, vlastně spíš od různých nemovitostí. Abych to všechno netahala jako hradní paní v obrovském svazku. Takže mám klíče od práce, klíče od domu, klíče od našich, v práci další klíče od detašovaného pracoviště, do toho sem tam nějaké ty klíče od aut... Na klíčích od nemovitostí mám přívěšky, protože se to podle nich dobře po hmatu hledá v tašce. Je mnohem jednodušší nahmatat patřičné plyšové zvířátko, než uniformní svazek klíčů. A tak jsem ráno vytáhla Kukyho. Jenže on není klíčích od práce, jak mi došlo později. Prostě ráno nejsem ještě při plném vědomí a v plné mentální síle. Ostatně co byste chtěli po sově v sedm hodin ráno.

Nejdražší věc, co mám na sobě

Tak schválně? Jakou byste řekli, že mám na sobě nejdražší věc? Nebudu vás napínat. Není to kabelka od Vitóna, jsou to brýle. Za cca pět tisíc. No jo, je to nuda. Blbý dioptrický brýle. Ale, já je nosím dennodenně. Takže prostě když už si je jednou za x let kupuju, tak chci ty nejhezčí, co v optice mají. Protože vím, že je budu nosit dennodenně. A proto není na čem šetřit. Vlastně ani šperky, co nosím nestojí tolik. Protože zlato nenosím, možná kromě nějakých drobností z bílého zlata. A ty asi tolik nestály. A většinou nosím stříbro. No a na drahý značkový hadry, boty, kabelky já nejsem. Prostě je mi líto, za to uvalit tolik peněz, když jsou to jen hadry, boty, kabelky. Dyť já nemám ani ten iPod. :-)

Ode dneška budu jako princezna!

Dlouhou dobu jsem spoléhala na vlastní inteligenci. Ale nikam to nevedlo. Ještě ze mě kvůli tomu nikdo nesedl na prdel a nezíral s otevřenou pusou jen proto, že jsem tak inteligentní. A tak jsem se rozhodla jít na to jinak. Ode dneška budu jako princezna! Ostatně svoje dlouhé blond vlasy nosím od léta rozpuštěný. Tak jsem si k tomu ještě nalakovala nehty pískovým lakem od provařené značky v odstínu Princess.

Navíc, jak jsem až v práci zjistila, mi krásně ladí s nášivkou na sukni. :-)

A víte co? Ono to funguje! Všichni chlapi jsou na mě milí, když mi někde upadnou klíče nebo něco, hned mi to podávají, usmívají se na mě. A já se cítím jako princezna. :-)

Co jsem dneska viděla cestou z práce

Dneska jsem šla z práce pěšky. Pracuju na konci města a šla jsem na druhý konec do domova důchodců. Cestou jsem viděla viděla běžet černou veverku. A taky jsme našla toto:

Krásné paví pero. Kousek od práce totiž někdo chová doma pávy. A nějaký občas uteče až k silnici a běhá tam. Naštěstí jsem ho ještě nikdy neviděla přejetého. Tak už ho mám doma. To pero. Ne páva. :-)

Bazén

Tady u nás na sídlišti nám už delší dobu pomalu, ale jistě oklešťují parkoviště. Takže tam, kde se třeba včera dalo v klidu stát, je další den zátaras a ten příští příkop. A ten, kdo chvíli stál, již stojí obklopen železnými zábranami. :-) Ještěže jezdím autem denně do práce, tak mi to nehrozí, odjedu dřív, než tam najedou Tatrovky. Ale teď už v tom mám jasno! Oni nám tu v rámci občanské vybavenosti staví bazén! Dobrá volba, protože je to tu rozpálené jak na Sahaře.

Na co jiného by tam asi dělali takovou díru, že?

Nemáme nic k jídlu :-(

Nemáme nic k jídlu. :-( Tohle slýchám vždycky, když v ledničce není nějaký maso. Že tu doma nemáme nic k jídlu. A to máme doma mrtě zásob. Různých.

Tohle je třeba šuplík, jeden ze skladovacích prostorů na potraviny.

Na vícero místech. 

Polička ve skříni.

Nebudu sem dávat fotky, všech míst, kde skladujem jídlo. Zas takový zajímavosti doma nemáme, aby to za to stálo. Ale prostě chlapi jak nemají maso, tak hold mají pocit, že do druhého dne asi umřou hlady. 

Vedro

Je takový vedro, že se nám rozpustila i Poslanecká sněmovna.
A je takový vedro, že i teď v jedenáct v noci je u nás doma v socialistické králíkárně 31,5°C. Vedrem umírá nejen Mishulka, ale i Maggie a Trpaslík. Šneci nevím, ti se tváří pořád stejně.
To vedro je fakt strašné. Doufám, že se zítra už ochladí.

Výchova dívek v Čechách

Kdybych před deseti lety věděla to, co vím teď, mohla bych si hodně času a pochybností ušetřit. Protože bych věděla, že jsem taková jaká jsem a pokud se to někomu nelíbí, jeho chyba. Nesnažila bych se zalíbit za každou cenu a nebála bych se udělat věci, co jsem chtěla. A stejně to pak nikam nevedlo. Leda tak k velkým citovým otřesům.
Jenomže výchova dívek v Čechách je víc než tristní. Vychovávají vás jako hodnou holčičku. Hodnou, milou, poslušnou, pokornou ... loutku. Jsem hodně dobrá, jsme hodně chytrá, ale dlouho jsem to nevěděla, protože mi to nikdo neřekl. A proto jsem se nechala trápit lidma, kteří za to nestáli. Nevážili si mě. Ale hlavně jsem si nevážila já, sama sebe. Možná, je to chyba mateřského jazyka, kde JÁ v řeči úplně vypouštíme a tím se ztrácí zdravé sebevědomí. Byla jsem, dělala jsem, přišla jsem, odešla jsem... I was, I did, Je suis, Je fais, Ego sum. U kterého jiného jazyka můžete JÁ jen tak vypustit, aniž by to byla chyba?
Pravda je, že těžko mít vysoký sebevědomí, když vás vaše vlastní matka bude srážet k zemi. Když s váma ještě ve dvaceti jedná jako s malým dítětem, k jehož názoru netřeba přihlížet. Když bylo všechno tak jak mělo, byla jsem její holčička. Když to bylo jinak, ne podle jejich představ, tak jsem si tisíckrát vyslechla: "Ty si blbá." A když to takhle posloucháte dvě desítky let, tak se vám to zadře hluboko pod kůži a budete věřit, že tomu tak je. Ji taky tak vychovali a ona to teď přenáší dál. A pak najednou zjistíte, že máte vysokou školu, a to opravdu těžkou, že se domluvíte se bez problémů anglicky, umíte dalších tisíc věcí, ale když potkáte někoho, kdo rád druhé sráží k zemi, budete se cítit jako neschopný blbec. A že těch lidí, kteří sami sobě něco dokazují tím, že sráží druhé je dost. Bohužel. A někdy to ten dotyčný ani tak nemyslí, ale vy si to tak vyložíte.

Milovaná

To zvíře mě prostě miluje. Chodí spát vedle mě do postele. Hlavně nenápadně, vždycky přijde, až když spím. A když vstanu, tak vstane taky. Teď, když tu sedím v křesle, tak mi leží na klíně a pospává. Já mám sice trošku hlad, nasnídala bych se, ale nemám to srdce ji dát pryč, když je to takový mazlík. Ať jsem v bytě kde jsem, tak vždycky se nenápadně přesunuje, aby mě měla na dohled. Nakonec, dnes mám volno a tak tu můžem takhle líně trávit čas a nikam nemusíme spěchat. A o tom to je, užít si volna sama pro sebe.

Drsná panička

Dneska jsem vyrazila do marketu, protože tam mají stojan Tchiba a měli mít věci pro zvířátka. Ale asi jsem to střídání blbě pochopila a bude to za týden, protože je tam ještě neměli. Chtěla jsem tam koupit kapky ze šanty kočičí, protože jsem kočce koupila boudičku se škrabadlem a ta potvora tam ještě ani jednou nevlezla. A to jsem si říkala, zkusíme napřed, jestli by ji něco takového zajímalo, ať za to zbytečně neutrácíme peníze a nemáme doma krám, co bude jen tak zavazet. Tak jsem v práci vzala krabici od kancelářských papírů, doma do ní udělala průlez a nechala to kočce na pospas. Kočka přišla, očuchala to a zalezla dovnitř. Super! Bude se jí to líbit, podíváme se po boudičce.
Takže koupím boudičku, donesu ji domů, instaluji. A kočka přijde, očichá a ignoruje ji až do teď. Občas jí tam hodím nějaké ty kočičí sušenky a schovávám tam její hračky, když uklízím. Taky ji teď používám jako zarážku na skříň, kterou se kočka naučila otvírat. A když jsme byli v botanické zahradě, utrhla jsem tam větvičku šanty kočičí. Dala to doma do boudičky, kočka si to vytáhla a válela se na tom jak divá. Tak jsem to rozmačkala vevnitř na boudičce a nic. Asi toho bylo málo.
No a teď měli mít v Tchibu ty kapky. Ale ještě před tím, než jsem tam vlezla, tak jsem prošla kolem zverimexu. Tak jsem koukla na nějaké kočičí hračky. No má jich málo. :-) Koupila jsem jí kuličku, která hrká, takže ta se jí bude líbit. U pokladny mi prodavačka nabízela, jestli nechci i nějaké pamlsky pro kočku. Tak jsme řekla, že ne. A ona se na mě tak podívala, jako by si myslela, že jsem drsná panička, která chuderce kočičce ani nedopřeje. Ale co je pamlsek? Mlsek je něco dobrého, ale pa- je negativní předpona. Chuť x pachuť. Mlsek x pamlsek. A navíc já jí dávám ty kočičí sušenky. Jsem její milovaná panička, která si s ní hraje.

Hard work

Těžká práce tohoto léta, když už dopoledne je ve stínu v kanceláři pěkných 30 stupňů Celsiových.

Hard work

A řešení?

Solution!

Splňte to, co nepočká a rychle k vodě! 

Dobrovolník

Chodím už pět let jako dobrovolník do centra sociálních služeb. Což je velmi vzletný název pro domov důchodců. Tenhle sumář je přesně rok starý:

Druhé pololetí už tam nikdo nevyvěsil, protože ke konci roku došlo ke změně v organizaci dobrovolníků. A taky hlavně v jejich počtu. Směrem dolů. Takže teď tam chodí asi 9 dobrovolníků.
Co mi dobrovolnictví přineslo, kromě dobrého pocitu? Novou kamarádku, protože kdybych s tím nezačla, asi bych ji nikdy nepotkala. A právě s tou jsme si říkaly, jaké máme vlastně štěstí, protože jsme nevědomky prošly výběrovým řízením, když se změnil počet a organizace dobrovolníků. Takže za první pololetí těch hodin bude logicky míň. Ale klientů je tam pořád stejně. :-( Což nám přijde celkem škoda.

Objev roku!

Je sice teprve červenec, ale tohle je prostě můj objev roku:
Kočka má pupík! A jak vypadá kočičí pupík? Je to taková mělká jamka, která není porostlá srstí. Vzhledem k velikosti kočky je maličký. Kdybych ji nedala kastrovat, nikdy bych ji neviděla s vyholeným bříškem a nikdy bych neviděla, že má pupík. Tak, ono je to to logické, že má pupík, ale stejně mě to překvapilo. Protože jsem ho nikdy u kočky neviděla.

Český patriotizmus

Češi jsou velcí patrioti. Hlavně, když se hraje finále v hokeji nebo fotbale. A pak taky v konzumaci Vysočiny a Šumavy v Chorvatsku. Já se divila, že mají ještě pátý den neplesnivou Šumavu. Ale jak to ti mágové udělali, když ji vytáhli i desátý den spolu s Vysočinou, kterou inkubovali 8 hodin při víc jak 30 stupních, to fakt nechápu. Prostě kouzelníci účastníci zájezdu. Za komunistů bylo stejně všechno lepší. I ta Šumava, i ta Vysočina. A nakonec mámo, dyť do té Jugošky nás přece taky pustili. A proč tak rádi jezdí Češi do Chorvatska? Už je mi to jasné, protože se tam v pohodě domluví česky. A to je pro průměrného jazykově naprosto nevybaveného Čecha obrovská výhoda.

Faux pas

V poslední době jsem si nějak oblíbila leopardí vzor. Na plavkách a spodním prádle. A to jsi tak dneska přijdu z práce a vidím TO. Faux pas! Ona ta sukně nebyla zas tak neprůhledná, jak jsem si možná myslela. Pravda, vzor leopard by tam rozeznal asi jen informovaný perfekcionista, jako jsem já. Ale při hodně pozornosti to bylo trošku vidět. Ale já si to celý den pěkně užila. A dost dobře možná, že bych se měla vykašlat na takové detaily a radši otevřít oči to široka dokořán.

Hello kitty

My všichni, co žijeme svoje hluboce seriozní životy a nejsme s tím až tak úplně vnitřně vyrovnaní, protože je to nuda, potřebujeme občas na něčem ulítnout. Od té doby, co jezdím do práce autem, už nemůže jít večer divoce kalit a jít spát nad ránem, abych dorazila do práce s těžkou kocovinou a zbytkáčem až do odpoledne. A tak dávám občas vyplout na povrch svému infantilnímu já. A protože tento týden mají v Lidlu dětský věci s Hello kitty a protože já mám docela malou nohu, tak jsem si dneska koupila sadu nízkých ponožtiček s touhle ikonickou kočičkou. Bohužel nějak v létě nosím jen sandály a do vysokejch bot budou asi nízký ponožky málo. Tak mě napadá, že si asi budu muset koupit tenisky. :-D Ale víme, ony se daj nosit i do těch vysokých bot. Je to jako když máte pěkný barevný spodní prádlo, o kterém víte jen vy a stejně z toho máte celý den radost. A vo tom to je. Ne nadarmo jsem si letos dala předsevzetí, že budu víc sobecká. Rozuměj, že budu dělat věci tak, aby dělaly radost mně. Protože do teď jsem se hodně podřizovala druhým, abych se jich nedej bože nedotkla a sama si pak nadávala, jaká sem blbka. A to se teď snažím změnit.

Jak kočka potkala šneky

Dneska jsem čistila obydlí šnekům, těm mým žravým achatinám. A jeden byl zrovna přisátej nahoře na skle, tak jak jsem to odklopila, tak jsem ho tam nechala. A protože kočka je zvědavá jak opice, tak si to rozhodně nemohla nechat ujít. Hned přišla, napřed na to koukala, pak ho začala očuchávat a nakonec do něj šprtala packou. Zajímavý to pro ni bylo, ale neutíkali tak rychle.
I pro mě je to výhoda, že je můžu nechat jen tak a odejít vedle a vím, že budou tam, kde jsem je nechala. Oni se sice hýbou, ale rozhodně nehrozí, že by mi za tu chvilku, co se otočím vedle, utekli. Což u ostatních mých domácích zvířátek rozhodně nehrozí.

Začínám hnědnout

Začínám hnědnout. Jupííí. Ani nevíte, jakou mám z toho radost. V pátek jsem se pekelně spálila do ruda jako rak. Nevypadalo to vůbec dobře. Měla jsem plamenně rudý dekolt. A ještě mám. Ale už to pomalu začíná hnědnout. Což je super, protože třeba pás v autě mi není zrovna příjemný. Naštěstí se ochladilo a mám na sobě tolik vrstev oblečení, že to ten tlak tlumí. Takže to vypadá, že brzo budu jen krásně opálená do hněda.

Máme v práci myš!

Máme v práci myš. Dneska jsem ji viděla hned dvakrát. Pozorovala jsem ji z hora ze schodiště, jak šmejdí dole v suterénu. Některým kolegyním bych se to ale bála říct. Ono se sice do suterénu skoro nechodí, ale znáte to. Ta myš je pěkně tlusťoučká a srandovně vrtí ocáskem, když běží. Zajímalo by mě, jestli je tak vyžraná nebo bude mít malý myšata. A je tam jako doma, jako by jí to tam patřilo. Žádný velký spěch. Asi nepozná, že se na ni někdo z hora dívá. A od té doby, co nám zakázali si do práce vodit domácí zvířata, tam hold mají myší pré.

Hrnec zlata

Nejlepší na dnešku byla duha. Na konci duhy je prý konec zlata. No my jsme stejně nenašli ani ten konec. 

Páteční večer

Páteční večer je určen zejména k trávení času mimo domov. Nejlépe venku a nejlépe s konzumací alkoholu. Můj spánkový deficit, co se nenápadně nastřádá za celý týden, pak udělá svoje a já jsem po návratu domů utahaná jak kotě a zralá tak leda na postel. Bez nějakých dalších zbytečných zastávek u počítače a podobně. Dobré je, se před spaním pořádně napít, to aby mě pak ráno z té přemíry alkoholu nebolela hlava. Ale to jsem včera zvládla na jedničku. A ani čtyři jedenáctky nejsou zas tak moc. Za  večer. Pro mě.

Vedro!

Dnes bylo takové vedro, že jediná rozumná věc, co se dala udělat, bylo zalézt do bazénu. A protože mnoho lidí má bazén doma, plavky s sebou se pomalu, ale jistě stávají nutností, ať už jdete kamkoliv. V tomhle vedru stačí i dětský bazenék, hlavně když se dá to té vody aspoň položit.

Co je fakt super?

Že se už nemusím učit na žádný zkoušky. Jen se vždycky pousměju, když slyším někoho si stěžovat, že se musí učit na zkoušky. Já se na vysoké učila skoro furt. Během roku, na zápočty, na zkoušky. To se tak učíte, učíte a učíte mnoho dní, aby vás pak nějaký idiot vyhodil, protože sice všecko umíte, ale nevypadáte dost namachrovaně. A vy tam jen chodíte na další a další termíny. Ale abych si jen nestěžovala. Ano, byly i zkoušky, kde jsem to dala po haluzi, i když ten výkon za to nestál. Bohužel jich bylo hoooodně málo. Dvě? Víc ne. A to jen proto, že učitelský obory přitahujou blbečky, co mají potřebu si honit ego na nebohých studentech. A je to tak ve všech úrovních vzdělávání. Ne že ne.

Vedro!

Dneska bylo hrozné vedro. Ale my, co jsme měli na sobě lehké vzdušné letní šatičky, jsme byli ušetřeni toho ulepeného pocitu, když se vám na tělo připlácne vaše propocené oblečení. Super volba. Samozřejmě se mi zase všichni chlapi dívali do výstřihu, ale co už. V roláku teď fakt chodit nebudu. A radost mi dělá, že večer v deset zase začne téct teplá voda, protože skotské střiky jsou sice osvěžující, ale není chuť se mydlit a trávit pod tou studenou vodou tolik času. :-)

Pondělí

Pondělí, jinak také známé jako můj nejméně oblíbený pracovní den. Ale zvládla jsem to. Samozřejmě jsem ráno nevěděla, co na sebe, když bude takové vedro. Nakonec jsem vyrazila o chlup později, abych zjistila, že ráno je dvacet stupňů. No a zítra bude ještě větší vedro. Tak si vezmu svoje lehké letní šaty. To mi zas budou všichni chlapi čumět do výstřihu.

Neděle je den odpočinku

A proto jsem se celej den válela doma s kočkou. Udělala si dobrej oběd a nenáročnej oběd, přesně tak jak to mám ráda. Po obědě si chtěla trochu číst, ale místo toho jsem na gauči usnula. S kočkou, jak jinak, ovšem v nohách. No a k večeru jsem jela na grilovačku k rodičům, kde jsem popila něco růžového vína.
Mohlo by se zdát, že jsem s tou kočkou už trochu trapná, ale ona má jedinou funkci. Je to můj malý živý plyšáček. Je měkoučká a heboučká. A hned začne příst. Je to prostě stoprocentní relax. A proto ji mám ráda. Uklidňuje mě. Teda pokud zrovna nemá bojovnou náladu a nekouše. :-)

Co dneska, vlastně včera?

Co mi udělalo radost dneska? No, dneska... Ono to bylo už včera, ale pro mě končí den tím, že jdu večer spát. :-) Dneska jsem si užila poflakování se venku. Taky jsme konečně seznámili naši kočku se psem. Pes vrčel a kočka syčela, celá naježená. Takže už vím, že z nich kamarádi nebudou. Co se dá dělat.

Páááteček

Jupí, dneska je konečně pátek. A už jen to mi udělá vždycky radost. Navíc jsem dostala peníze za cesťák, tak se můžu o víkendu rozšoupnout! A taky se mi v práci podařila věc, které jsem se dlouho vyhýbala, protože jsem měla obavy jak to dopadne. Takže super, super, super! :-)

Co mě dneska potěšilo?

Děkuji Ti Bože za lidi, co mě šíleně vytočí a jsou to pěkné svině, protože si tak aspoň líp uvědomím a udělá mi radost, když potkám někoho milého a slušného.
Já už nechci být pořád naštvaná a vytočená. Takže co mi dneska udělalo radost?
Když jsem v kabelce našla rtěnku. Namalovala jsem si rty na růžovo a svět byl hned veselejší.
A takhle bych si to tu chtěla zapisovat každý den. Uvidíme, jak mi to půjde.

Miluju maso, masíčko!

Miluju maso, masíčko. Žeru maso a nestydím se za to. A myslím si, že vegetariáni jsou pokrytci. Nejedí maso z etických důvodů, aby prý nemusely umírat zvířátka. Ale! Mléko a mléčné výrobky si dopřejí, tak jaképak copak? Aby měla kráva mléko, musí mít tele. Tak jedno do roka, po roce jde dojivost stejně do háje. Pokud se krávě narodí tele, může to být jalovička, ze které bude časem další dojná kráva. Ale taky se jí může narodit býček a ten mlíčko nedává. Takže se nechá pěkně na výkrm a pak se zabije na maso. A nebo ho můžete po narození hned zastřelit. Prostě umře lidskou rukou. Telátka se rodí v poměru půl na půl. Čili ti vegetariáni, kteří si dopřávají mlíčko, mají stejně na rukou krev nebohých býčků. Jen si to nechtějí připustit.
A navíc, v životě jsem nepotkala militantního masožravce, co by se snažil ostatní nutit, aby jedli maso. Nejez, zbude víc pro mě. :-)
PS: Maso jím, ale ne denně. Jednou za čas si ho s chutí dám. Nemyslím si, že by geografické podmínky dovolili našim předkům přežít a úspěšně se množit s tím, že by se stali vegany. Ostatně při už tak mizerné nabídce kvalitních potravin v této zemi se nechci dobrovolně ještě víc ochuzovat ve stravě.

Lidi nejsou připraveni na to, že budete říkat pravdu

Je to tak jednoduché. Vždycky na banality odpovídat pravdu. Ale lidi na to nejsou připraveni. Dneska mi volali z nějakého telemarketingu. Znáte to, probíhá to asi takhle:
Já jsem XY zastupuji společnost ZY a mám pro vás výhodnou nabídku kreditní karty od společnosti TZ, se kterou při nakupování zároveň ušetříte. Musím vás upozornit, že tento hovor je monitorovaný. Máte na mě chvilku času?
Ne, nemám. Právě dělám domácí úkol.
Domácí úkol? Smích. A kolik vám je let, že děláte domácí úkol?
Nevím.
Ještě větší smích. Vy nevíte, kolik vám je let?
Ne.
Aha... No, tak když děláte domácí úkol, tak to vám je asi míň než dvacet pět, že. Tak to mi pro vás bohužel žádnou nabídku nemáme, když je vám tak málo. Tak vám přeji hezký zbytek dne a ať ten úkol dopadne dobře.
Na shledanou.

No dobře, trošku jsem lhala, samozřejmě vím, kolik mi je let. Jen to prostě cizím lidem nehodlám vykládat. Ale vždycky, když slyším, že je to monitorovaný hovor, tak si nemůžu pomoct. Prostě mě baví je rozhodit z kontextu a naučených frází něčím neobvyklým. Beru to jako takové konverzační cvičení. Ale ten domácí úkol jsem opravdu dělala a potřebovala ho mít honem hotový, protože jsem pak pádila na francouzštinu. Navíc by mě zajímalo, kde vzal pán tu bryskní logiku, že když dělám domácí úkol, tak mi není víc než dvacet pět let.

Tak trochu jiný geocaching

Není to vlastně žádný geocaching. Jsou to takzvané Stolpersteine. Název je složenina z německých slov stolpern (klopýtnout, škobrtnout) a stein (kámen). Název vyjadřuje sílu příběhu, který se za každým ze Stolpersteinů skrývá, a který nám nedovoluje jej minout a pokračovat v chůzi. Naopak nás nutí zastavit se a symbolicky se sklonit před obětí, jejíž jméno je na kostce vyraženo.

Proč je kočka šťastná?

Proč je kočka šťastná?
Protože udělá jen to, co se jí chce. Kočka opravdu není pro lidi, kteří hledají závisláka, co je poslechne na slovo. Kočka s vámi sdílí stejný prostor, ale je to osobnost.
Protože přiběhne na zavolání, jen když má chuť.
Když se chce pomazlit, tak se vám bude neúnavně třít o nohy nebo vám strčí hlavu přímo do oblyčeje.
Když si chce hrát, tak tu začne běhat jako trotl s ocasem zahnutým do otazníku. Pokud se chytím, tak to skončí tak, že běhám za ní a ona se na oko schovává, aby mi zase mohla utéct. Ohromná zábava.
Občas se někam schová, naprosto strategicky, třeba pod židli na které visí nějaký kus oblečení. A z tohoto úkrytu pak podniká výpady na procházející vaše nohy, kdy vás ze zadu plácne packama po nohách. Bez drápů. A zase rychle zajede zpátky jako by nic.
Kočka je výborný pomocník do kuchyně. Když se vám na podlahu rozlije mléko, stačí ji zavolat a je to uklizeno. Stejně tak, když spadne cokoliv jiného jedlého. Je zajímavé, že když ji volám z kuchyně, aby přišla něco uklidit, tak přiběhne okamžitě.
Kočka, ne nepodobná pozici sfingy, se na mě dívá potichu se shovívavým jemným úsměvem.

Na cestách je veselo

Když se zrovna za volantem nebojím, teda spíš nenadávám na ty ostatní , tak se i pobavím. Někdy jsem ráda, že jsem v tom autě zavřená a není slyšet, co je venku. Hlavně, když jedu v pátek večer a všude kolem samí Poláci. Ne, že bych proti nim jinak něco měla, ale kolikrát mají převahu. A ne jen kamiony. Všimla jsem si, že polských kamionů jezdí moc. Klidně i polovina z těch všech, co potkám na dálnici. Ale zase umí pobavit. Třeba firma Transport Poland-Norway-Poland. Odkdy se z Polska do Norska jede přes nás? Jako je to už dlouho, co jsem měla na střední zeměpis, ale není Norsko na severu a Polsko náš severní soused? A teď si představte, že ony ty kamiony byly hned dva! Nebo třeba dodávka "transport drogowy". Ta mě rozesmála tak, že jsem málem minula sjezd. Takhle na férovku?! Páni. A my jsme prej liberální země. Jo a co jezdí Litevců. Taková malá země a kamionů mají dost.

Mazlíčkové

To, že mám doma kočku je tu víc než dost vidět. Ale dneska vám tu ukážu moje další živočichy. 

Ten velkej je oblovka alias Achatina pro zkušené latiníky. Ten malej je potomek obyčejnýho šneka. Dostala jsem je jako miminka. Od kamarádů co měli doma achatiny a ty jim nakladly vajíčka a vylíhli se jim malí šneci. Byli velcí jako špendlíkové hlavičky. Jak pak rostli, tak jeden rostl víc a ti ostatní nějak zaostávají. A pak byli kamarádi u mě doma a zjistilo sem, že to nejsou achatiny, ale potomci obyčejného šneka, kterého našly venku děti a daly ho k achatinám. Takže mi pak dali další dvě zaručené achatiny z další snůšky. Ty prťavé šneky asi vypustím ven, protože tam jim nejspíš bude líp. 

Krabičky na idnes

Otevřu si dneska idnes a samé veselé články. Senioři, co sejou semínka marihuany a krabičky krásy. Ale nejvíc mě pobavila ta diskuze ke článku o krabičkách. Je to tam samej hater. A většinou to tam komentujou chlapi. To jako dost dobře nechápu. Je to úplně mimo jejich zájem a stojí jim za to vlízt do té diskuze a psát tam, jak by to nevyužili? To jsou fakt bouráci, ne že ne. Mě by v životě nenapadlo ani číst články o fotbale, natož jim psát do diskuze, že je to jen banda blbečků, co se honí za kulatým nesmyslem. Ještě tak dneska, když je tak hezky. U diskuze u krabiček jsem se chtěla pobavit. Pobavila jsem se, ale takovou převahu chlapům jsem tam teda nečekala. Nečekala jsem tam žádnýho. Ale předpokládám, že to tam píšou takový bouráci jako třeba ten, co umí takhle hezky parkovat:

A když nemáte panenku, tak tam dejte třeba krkovičku

Úroveň restauračních zařízení je opravdu hodně špatná. Dneska jsme byli na jídlo v jednom takovém. Dala jsem si grilovanou panenku. Přinesli mi něco, co panenku tvarem nepřipomínalo ani náhodou. Ani strukturou masa. A tak jsme se dotázali u číšníka. Ten nám nabídl, že nám zavolá pana kuchaře. A když přišel pan kuchař, tak ze mě dělal blbce. Tvrdil mi, že se jim rozbil gril a proto to dělal na pánvi. A proto tu panenku naklepal do takového tvaru. A že když si to naříznu podélně, tak uvidím, že to má podélně vlákna, takže je to panenka. No musím uznat, že byl aspoň takovej frajer, že to nenařezal napříč. Pak nám ještě donesl ukázat naložené další domnělé panenky, o kterých jsme jak on tak i já věděli, že panenkami nejsou. A řekl nám, že on je tu vyučený kuchař a spolumajitel, takže to panenka rozhodně je. A když jsem trvala na svém, že mu nevěřím, tak mi řekl, ať už tam teda příště nechodím. To opravdu říkat nemusel, to by mě fakt ani nenapadlo. To o tom, že tam už nemám chodit očividně platilo pro všechny u stolu, protože kamarádovi, co tam byl s náma už pak ani nedonesli pivo, co si objednal.
Takže pak se klidně ozvěte a zeptejte se kuchaře. A nebo si to nechte líbit.

Pár postřehů o dětech ze Zoo

V sobotu jsem byla na jedné akci v Zoo. Pomáhala jsem ji organizovat. A společné jsem s tím měla asi tak to, že mám ráda zvířátka, takže možnost se tam jen tak dostat ZADARMO jsem si nemohla nechat ujít. :-) Akce byla ke Dni Země a děti plnily na stanovištích jednoduché zábavné úkoly, aby na konci dostaly nějaké drobné ceny. Já byla na začátku, kde byl zároveň cíl, kam se nám pak ty děti vracely s vyplněným startovním lístkem a dostali ceny. Ze začátku jsem tam jen vydávali startovní lístky, ale nejzajímavější bylo sledovat, jak se pak děti s rodiči vracely a vybírali si ceny. Takže jsem zjistila, že:
- Dnešní děti vůbec nečtou. Pokud jsme tam měli už trošku větší dítě (podle mého odhadu starší deseti let), tak jsme mu nabízeli nějaké propagační předměty od Zoo - knížečka Průvodce zoo nebo komiks. Tak o to byl ovšem minimální zájem. I o komiks! Rozumíte? Komiks, kde je plno obrázků! Já teda ne.
- Holčičky si ceny vybíraly podle barvy. Šly po růžové. Pro příště stačí nakoupit 2/3 cen růžových a je vyřešeno. Holčiček bylo víc.
- Některé děti nesmí lízátka, aby nebyly hyperaktivní. Některé maminky říkaly striktně: "Lízátko ne!" To za mých mladých let, kdy ještě nebyly tyhle diagnózy a zároveň nebyly přírodní barviva, jsme si to užívali líp. A jedna holčička využila chvilkové nepozornosti maminky a lízátko si stejně vzala. :-)
- Některé maminky to měly dobře spočítané. "Vem si radši tohle, tady máš víc kousků v balení." I když holčička chtěla něco jiného a růžového, kde bylo míň kousků v balení.
- Pak byly taky děti, co byly jako kobylky a sebraly by nám nejradši od všeho něco a to už při startu. Ale to byla jen jedna banda. Samozřejmě, že měli s sebou rodiče.
Na těhdle akcích mě baví sledovat ty lidi. To je na tom to nejlepší.
Bohužel v sobotu bylo dost chladno, takže jak jsem tam tak stála na místě, tak jsem byla pěkně zmrzlá. Taky docela foukalo a to mi k teplu nepřidalo. A hlavně jsme museli furt hlídat a lovit věci, co nám vítr bral.
No a když už jsem byla hodně zmrzlá, tak jsem vyrazila na prohlídku Zoo. Protože mám ráda zvířata a protože v pavilonech vevnitř je teplo. A musím říct, že jít do Zoo mimo sezonu a v chladnějším počasí je super. Lidí je málo, takže se nikde netlačíte a nebojujete o kousek místa před sklem. Můžete si všude stát jak dlouho chcete a v klidu pozorovat zvířata. A ty nejsou ještě zmordovaná vedrem a vyplašená turisty, takže jsou tak nějak víc v klidu a pohodě. A taky toho víc předvádějí než jen leží někde v dálce.

Hledá se kočka

Kočka je teď po kastraci a je extrémně mazlivá. Ale i tak se nám občas stává, že ji tu v našem pidibytě hledáme. Většinou ji má člověk přímo za zadkem, ale občas si někam zaleze a beztak má srandu z toho, že ji hledáme. :-)

Stačí na chvíli vyndat šuplík a hned je tam.

Tohle je ještě ta lepší varianta, kdy aspoň kouká hlava.

Už má i vlastní boudičku, když se tak ráda schovává.

Ale vyhřívat se na ledničce je stejně nejlepší!

Jařmenka

Ahoj holky!
(Teda spíš bych měla napsat "Hey guys", aby to bylo dost cool.) Pořídila jsem si novou jařmenku. Nééé, není tam překlep. Nejde o žádnou novou kámošku pařmenku. Myslím jařmenku. Vy tomu některé zpátečnicky stále říkáte tvářenka, i když si to už skoro všechny, včetně největších make-up guru našeho malého českého blogového rybníčku, dáváme na arcus zygomaticus. Medičky již vědí, jedná se o jařmový oblouk. A na oblyčeji to udělá takovou tu krásně přirozenou čáru na boku tváře. Říkejme tomu tedy jařmenka. Neboť tvářenka neboli růž, má vykouzlit mladistvý rumělec ve tvářích, to jest tam, kde se přirozeně červenáme, pokud jsme třebas lehce v rozpacích. A to je kde? Tradáááá. Přece na tvářičkách.

Baníčku my sme s tebou ...

Nikdy mě fotbal moc nezajímal. Ale když se na nádraží objeví těžkooděnci je mi to hned jasné. FOTBAL! Už v Brně jsem vždycky poznala, kdy tam hraje Baník. No a dneska hrál Baník tady. Napřed mi kolem šesté bylo divné, proč ve vzduchu stojí helikoptéra. Potom později jsme jeli o pár ulic dál od stadionu a tam auto na příč a nějací lidi na zemi. Auto zablikalo modře a ti čtyři človíčci na zemi seděli v tureckém sedu s rukama založenýma za hlavou. U nich postávali další človíčkové v černém. Takže ti na zemi byli asi zlobiví fanoušci, co potřebovali domluvit. Pak kolem jedenácté pročesával z výšky vrtulník světelným tunelem město jako by utekl nejmíň sám Kájínek. Na některých křižovatkách blikaly modré světýlka. Hraje se fotbal. Zábava pro primitivy. A manévry s tím spojené.

Čičín ajťákem

Žili byli Mishulka a Čičín. A taky další osoby žijící ve společné domácnosti. A jednou takhle na večer se objevil v této domácnosti prehistorický notebook. (V lepších rodiných tomu říkají "nojtbůk", ale o tom jindy.) A tu se Čičín vydal tu věc osobně prozkoumat.

Mňau!

Známkokaz

Koupila jsem si nůžky, které stříhají do vlnovky. A když se s nima vystřihne malý obdelníček, tak to vypadá jako poštovní známka. Takže teď už je probrat hromadu časopisů, co se mi tu nakupila na stole a ze všech oblyčejů, co tam najdu, vystříhám svoje vlastní známky!
Ale jednu osobu si vystřihnu celou. V novém ČILICHILI je stokilová modelka, které to fakt sekne. Tu si vystřihnu a někam si ji nalepím. Abych ji měla denně na očích. Protože má blíž ke skutečné ženě, než anorektické ramínka na šaty, kterýma nás denně masírují reklamy na každém rohu. A které na živo v podstatě neexistují.

Gougouni jsou všude!

Sice teda nevím, co to ti gougouni jsou, ale jsou všude. Hlavně teda ty pidisáčečky, ve kterejch je v Albertu rozdávají. Ty jsou opravdu všude. Po zemi. Kdybych někdy zabloudila na sídlišti, tak půjdu po nich jako po stopách a hlady neumřu neb Alberta jistě najdu. Smysl těhdle akcí mi opravdu uniká, ale já taky nejsem cílová skupina. Sranda je, že mě pak před marketem přepadávají děti somrující o tyhle blbosti. Všechny tyhle nálepky, body a slevový poukazy za určitou utracenou částku to je opravdu mor. Stejně tak jako reklamní letáky. Člověk nejde přes víkend do schránky a pak z ní vytáhne tak půl kila papíru. Je to děs. Tak já se tu snažím recyklovat, šetřit přírodní zdroje, abych pak ob den vyhazovala na kila tohodle balastu ze schránky. Tomu říkám vyspělá moderní společnost.

L´obsession de persil

Pokud jste někdy zavítali do běžného restauračního zařízení, jistě jste měli čest s chorobou zvanou v odborných gastronomických kruzích "l´obsession de persil". Dobře, možná že tento termín je můj vlastní výmysl, ale francouzi jsou gurmáni a já mám francouzštinu ráda. Je to prostě posedlost petrželí. Ať si dáte co si dáte, je to taková malá jistota. Petržel tam bude vždycky. Buď kadeřavá jako ozdoba nebo rovnou drobení kolem celého talíře. Jediné, co vás od ní uchrání jsou snad jen sladká jídla. Tam ještě nepronikla. Může mi někdo povolaný vysvětlit, proč to dělají?

Numerofil

Můj přítel je přímo fascinován zajímavými čísly na tachometru. A proto když jsem uviděla dnešní stav nešlo ho nevyfotit.

Dneska je venku krásně

Dneska je venku krásně,
sednu si v hospodě k oknu.

Trošku cynické. My cynici to tak máme. A možná je to jen obrana proti dalším citovým otřesům. Možná už jejich počet prostě přesáhl hranici únosnosti. A to je možná ten důvod, proč se nechci posunout dál a přešlapuju na místě.

Kuky se vrací

Ahoj, já jsem Kuky a jsem děsně důležitej, protože díky mně nahmatá Mishulka ve svojí obrovské tašce plné různých důležitých věcí klíče od domu. :-)