sobota 29. prosince 2012

Čert a telemarketing nikdy nespí

Včera mě probudil telefon. Vylezla jsem z postele a než jsem došla k němu a rozlepila oči, tak dozvonil. Kouknu, kdo volal, nějaké číslo z pevné, asi Brno. No nic. Za chvíli zase. Tak jo, tak to teda vezmu, co kdyby to bylo něco důležitého. A ozvalo se:
"Dobrý den, tady XY ze společnosti T-mobile. Mám pro vás..."
"Dobrý den, já teď na vás nemám čas." A kdyby jen čas. Ani chuť, když jste mě teď v deset probudili.
"Já vás dlouho nezdržím, bla bla blabla..."
Ne fakt nemám chuť s váma dneska laškovat na monitorovaným hovoru, takže: "Děkuji, já o vaši nabídku nemám zájem. Na shledanou." A položit.
Takže oni otravují lidi i takhle mezi svátkama? Že jim to není blbé. A nakonec to mělo i pointu v tom, že když už jsem se plně probrala, tak mi došlo, že není deset hodin, ale devět. Protože na mobilu mám stále ještě letní čas. A do léta ho tam mít budu. Mobily mám totiž dva. Tendle je minimálně používaný a hlavně se na rozdíl od toho druhého nedokázal přepnout na zimní čas sám. A já to za něj rozhodně dělat nebudu. :-)
Takže po tomhle ranním hovoru jsem se odebrala zpět do postele a spala dál. Abych zase mohla hezky vstát kolem poledne. Ale dneska jsem se vybičovala a vstala o půl jedenácté. Pokud to někomu přijde jako trestuhodné, takhle dlouho spát, tak ono je to způsobeno i tím, že chodím spát tak ve dvě v noci. Mě to tak prostě vyhovuje.

Tento čert taky nikdy nespí. A když spí, tak jakmile se někde něco šustne, je připraven k akci.

pátek 28. prosince 2012

Souboj vanilkových rohlíčků

Sedíme již několikátý den doma a cpeme se cukrovím. Naše vlastní zásoby byly posíleny zásobami matinky a babičky z mé strany. Ze strany přítele jsme se koncentrované energie v podobě cukroví nedočkali, neb u nich v rodině koluje nebezpečný bacil. A proto nám cukroví z důvodu možného přenosu infekce nebylo poskytnuto do souboje. Souboje vanilkových rohlíčků, které byly zastoupeny ve všech třech zdrojích cukroví. 
A to jsou oni! Svedli hustomegakrutopřísnej souboj o to, kdo bude nejchutnější. Ten nejvíc obalený cukrem s tlustými konci je moje práce, ten také ručně šoulaný se špičatými konci je od babičky a ten vykrajovaný vykrajovátkem značky Tescoma je od matinky. Já obaluji v cukru, babička taky a matinka se na to letos vyprdla. :-) Hodnotitelem senzorických vlastností se stal můj přítel. Který nejchutnějším vanilkovým rohlíčkem Vánoc 2012 zvolil ten mnou vyráběný. Prý mu chutnají nejvíc a jsou stejné jako od maminky. Jeho maminky. A na to se napijem. :-D

úterý 25. prosince 2012

Vánoce

Vánoce jsou o radosti z dárků a o radosti z obdarování. Samozřejmě, že ráda dárky dostávám. Nebudu přece tvrdit jako někteří, že bych ani žádné dostat nemusela. Ale ještě raději dárky dávám. Mám prostě radost z obdarování. Baví mě vymýšlet od října co komu dám. Baví mě je doma schraňovat a těšít se, co na to asi řeknou. Ale nejradši mám, když udělají opravdu radost. Když si člověk zapamatuje nějaké to přes rok vyřčené přání a pak se mu ho podaří na Štědrý den splnit. Mám radost, když se mi po všem to vymýšlení podaří trefit do vkusu obdarovaného.
Každý rok slyším plno těch nedárkovačů. Jedna z jejich vět, co si pamatuju: "Dárky se mají dávat, když je to potřeba a ne proto, že jsou zrovna Vánoce." Tuhle větu jsem třeba vůbec nepochopila. Dárky se přece nedávají, protože je to potřeba. Dárky přece nejsou o tom, že budete 23. prosince běhat po obchoďáku a rychle něco nakoupíte, jen aby byla mise splněna. Dárky nejsou o soutěži o to, kdo utratí nejvíc peněz. Mě by ta radost z obdarování prostě chyběla. Já dárky chci!

neděle 23. prosince 2012

Co mě baví?

Slyšela jsem, že úspěšné blogy musí mít hodně kvalitních obrázků. Nebo aspoň hodně obrázků. A málo textu, aby to někoho neobtěžovalo čtením. A nebo pokud se autorovi prostě nechce nic psát a jen tak tam flákne nějaké ty obrázky. Dnes to tak udělám a bude to tematicky. Moji vlastnoručně vyrábění andělé:







Když může být černá madona, co by nemohl být černý anděl.
Anděl a jeho kamarád.

sobota 22. prosince 2012

Jen jsem si odskočila pro cukr

Jen jsem si dneska skočila pro cukr na pečení, pak taky mandle, vajíčka a byl z toho nákup za 900. :-) Ale nejvíc mě pobavil inzerát na nástěnce:

Stručné, jasné, výstižné :-)


pátek 21. prosince 2012

Žijeme v netolerantní zemi

Jedna scéna ze včerejška:
Řidič auta se rozhodne předjet vozidlo jedoucí před ním. Hodí blinkr, vjede do rychlého pruhu. Předjížděné vozidlo jede rychlostí 90 km/hod. Předjíždějící auto jede rychlostí 90 km/hod. Po nějaké chvíli si předjíždějící řidič uvědomí, že pokud pojede stejnou rychlostí jako auto, které hodlá předjíždět, tak předjížděcí manévr patrně nedokončí. A proto na to jde psychologicky! Zařadí se zpět do pomalého pruhu za auto, které hodlal přejet. Pustí na něj dálkové světla. Tím ho rozhodí a šance na předjetí se výrazně zvyšuje. Protože kdo by chtěl mít takového magora za sebou.
A to má jako znamenat co? Už jsem si zvykla, že na mě někdo svítí dálkovejma, když v rychlém pruhu jedu lehce nad maximální povolenou rychlost, nicméně podle něj stále velmi pomalu. Ale co má jako znamenat, pokud mě někdo neumí předjet a bude na mě svítit dálkovejma? Kde to jsme? V netolerantním Česku!
Stejně jako dneska v parku. Předešel mě kluk, co měl na sobě hořčicově žlutý kabát, smaragdově zelené kalhoty a šálu, černé boty a červené ponožky. Řekla jsem si, že by to bylo krásné, potkávat na ulici víc takových barevných lidí. Nebyly to rozhodně moje oblíbené barvy, ale líbila se mi ta barevnost. A odvaha v tom chodit ven. No a on mezi tím šel kolem lavičky, kde seděli kluk a holka. Když prošel, tak ten kluk co tam seděl začal vokalizovat a něco pokřikovat na jeho adresu. Vítejte v netolerantním Česku! Pokud se mi něco nelíbí a nerozumím tomu, tak je to automaticky divné. Nikdo nemá právo se viditelně odlišovat od většiny. Tupá masa mu to dá vždycky jasně najevo. Já si myslím, že ten kluk je na takové reakce zvyklý. Ale je to vážně potřeba? Proč tohle dělají mladí lidé v dnešní době, kdy mají/můžou mít široký kontakt s celým světem? Změní se to tady někdy k tomu, aby většina lidí byla tolerantní?

středa 19. prosince 2012

Rada

Dostala jsem nedávno radu, že mám do vesmíru vysílat pozitivní energii a že se mi to časem někde vrátí.


Něco na tom bude. Většina lidí je dobrých, hodných a ochotných. Jenže pak potkáte nějakého hajzla a je to, jako by vám mrak zastínil slunce. Najednou vnímáte jen jeho a už nevidíte ty ostatní. Naštěstí to dřív nebo později zase přejde. Chce to jen vyladit vlastní mysl na ty dobré věci a víc si jich všímat. Když si jich budete víc všímat, tak si je i budete víc uvědomovat. A když si je budete víc uvědomovat, o to víc si je pak užijete. A líp pak ponesete setkání s nějakým zlým člověkem. 

úterý 18. prosince 2012

Jen se svlíknu a budu se ti věnovat

Počkej miláčku, jen se svlíknu a budu se ti věnovat. Takhle jsem se dneska přivítala s kočkou. Protože vždycky, když večer příjdu z práce, přiběhne mě přivítat. A já si sundám boty, svlíknu si kabát a můžu se jí věnovat. Vezmu ji do náruče a ona začne vrnět blahem. Na celém dni je potřeba si najít pár radostných chvilek. Třeba ráno. Když se probudím a vypotácím se z postele, tak si sednu vedle kočky a pohladím ji. A pak to naše večerní vítání. Tohle jsou pravidelné a už skoro stálé rituály, co mi přinášejí radost. A do toho jsou i věci neplánované a výjimečné. A z těch mám ještě větší radost, protože jsem je předem vůbec nečekala. Jako například, když potkám dobrého kamaráda, kterého nevídám často a z radosti nad tím setkáním se obejmeme. A pak už jen se snažit si udržet blažený úsměv na rtech, aby mi ta radost vydržela co nejdýl. S úsměvem je pak den krásnější.


úterý 11. prosince 2012

Dneska jsem se přestala bát sněhu

Bylo nebylo, kdysi dávno před mnoha a mnoha dny, na jedné nejmenované zaváté silnici, jsem dostala smyk. A nabourala. A od té doby ve mně padající vločky vyvolávají panickou hrůzu. Až dneska. Přišlo to z ničeho nic. Teda spíš odešlo a já se přestala bát. Super. Doufám, že mi to vydrží.
A co mi dál zvedlo náladu? Včera večer jsem odložila svůj šedý kabát a vzala si červený. A k tomu růžovou šálu. A k tomu světle hnědé boty. A tomu barevné rukavice. A k tomu medvídkovou čepici. A hned se mi zvedla nálada. A vydrželo mi to i do dneska. Barvy to prostě chce! Konec šedi! Chceme barvy do ulic!
Samozřejmě se dál musím potkávat dennodenně se spoustou lidí. A všichni mají svoje libůstky. Ale to, že je někdo na hlavu není můj problém. Pokud někdo trpí představou, že když jen zmíním jeho jméno, nebo cokoliv, co by se ho byť jen vzdáleně dotýkalo (byť jen v jeho představách) a má potřebu se k tomu vymezovat, tak je to spíš případ pro odborníka jiné profese, než pro mě. Prostě ve stylu: "podle sebe soudím tebe". A pokud někdo půl dne stráví pomlouváním druhých, tak si hold myslí, že to tak dělají všichni. Ale já mám svejch starostí dost na to, abych se zabývala takovýma věcma. Navíc mám aspoň koule na to, říct dotyčnýmu svůj názor, když se mi něco nelíbí. Bohužel mi za to pak připosraní trpaslíci, co na to koule nemaj, aspoň okopávaj kotníky. Ale život už je takovej. Kdo se bojí, sere v koutě. :-)

neděle 9. prosince 2012

Ententýky, my už jsme jak manželé po dvaceti letech

Aneb vařím mu, peru mu, tak ho mám asi ráda, ne? Někdy si připadám, jako bysme byli manželé po dvaceti letech. Taková ta rutina, zvyk. Jenže pak mě vytočí tím, že nechává prázdné obaly na lince. Vždycky. Můžu u toho nadávat, vztekle házet prázdný petky na zem a příště? Příště to tam bude zas. :-( Mě to fakt ubíjí. Člověk to uklidí a přijde na druhý den z práce a je to zas tak jak to bylo. Takže ano, mám ho ráda, ale někdy mě neskutečně vytáčí.
Chyba je ovšem ve výchově. Sama mám bratra a tak vím, jak české matky vychovávají svoje syny. Prostě oni nevím jak udržet pořádek. Když už brácha uklízel, tak to vždycky odfláknul. A máti na to? Běž to po něm uklidit pořádně, ty to vždycky uděláš pořádně. Nebo někdy to zadala rovnou mně, protože věděla, že to udělám pořádně. A proto apeluji na vás budoucí i současné matky českých synů: Vychovávejte své syny jako samostatné bytosti a ne jako neschopné bordeláře, kteří přecházejí plynule z péče matky do péče manželky!

středa 5. prosince 2012

Desperát

Naše kočka je desperát. Hlavně večer. Se zuřivým výrazem ve tváři začne lítat bytem jak trotl. Vyskakuje na křeslo a cení na nás zuby. To je jeden z důvodů, proč nemůžeme mít doma nějaké ty stolní vánoční dekorace. Kdo ví, jak by to skončilo. Ona na stůl nechodí, protože tam nesmí. Ale jen když ji vidíme. Posledně mi volal přítel, že jsem ji ráno zavřela do šatny. Říkám si, no je to možné, že by tam nepozorovaně vlezla a zůstala tam. To ona umí, ne že ne. Ale pak mi došlo, že jsem už byla ve dvěřích z bytu a vidím ji, jak sedí na stole v kuchyni! Nečekala, že bych ji uviděla a už byla na stole. Tak jsem ji ode dveří zaháněla dolů. Potvora malá, ví že tam nesmí, ale ví, že když ji nikdo nevidí, tak to neplatí.
Dneska jsem si donesla z práce nějaké chvojí, že si udělám vánoční věnce. Položila jsem to na chodbu na zem. Kočka k tomu přiběhla, začala to očichávat. Pak začala kousat do březové větve. Od kdy potřebuje kočka větvičky na ohryz? Pak tu větev začala tahat po bytě a hrála si s ní. No super. Ale co, jen si pohraj. Máme toho dost. Když ji přestalo bavit si hrát s březovou větví, začala žrát jehličí z jedlových větví. S chutí. Proč my jí sakra kupujem granule? Stačí donýst trávu, nebo nějaký větvičky a mám vystaráno. Ale aspoň jí nebude smrdět z držtičky. Bude mít svěží dech vonící po jedli. Ale nakonec to zas tak moc nedorasovala a já udělala tři věnečky. Dva už visí a jeden bude pod dohledem ležet na stole. A jinak na pračce, kam kočka nechodí.

pondělí 19. listopadu 2012

Sedm korun

Včera, když jsem potřebovala naproti v Albertu koupit vajíčka, mouku a cukr, se mi dostalo dobré rady od staré paní. Když jsem tam v regálu prohlížela vajíčka (a jako víme, já si je vždycky pěkně otevřu, abych viděla jak vypadají uvnitř) a dávala je do košíku, přiblížila se ke mně starší paní.
A říká: "Vedle v Penny je mají o sedm korun levnější."
Tak jsem jí řekla: "Já to vím, ale nebudu kvůli tomu obíhat pět obchodů kvůli jednomu nákupu." Ono to ani nešlo nevědět, při té reklamní masáži v rádiu.
A ona mi na to: "Až budete v důchodu, tak Vám těch sedm korun bude stát za to."
Tak jsem jí řekla, že až budu v důchodu, tak si pořídím slepice a budu mít vajíčka zadarmo. Pak mě napadlo, že jsem jí měla zkontrolovat košík a vytřídit jí věci, co nepotřebuje, aby ušetřila.

Ale! Vánoce se blíží, už za měsíc a pět dní. Jak říkali dneska v rádiu. Už jste napsali Ježíškovi? Já jo. Přítel se dokonce už sám ptal, jestli mu pošlu nějaký wishlist. Takže jsem mu dneska poslala jeden svůj pěkně připravený. Máma se mě ptát nebude, babička už vůbec ne a brácha si vzpomene tak týden před Vánocema, to je jeho doba, kdy se o to začne zajímat.
A jak se připravuju já? Já mám A4, kde to mám v tabulce všechno pěkně zakresleno. Proč v tabulce? Protože u nás v rodině spousta lidí slaví kolem Vánoc svátek i narozeniny, takže je toho prostě víc. Tak je tam mám všechny obdarované pěkně zapsané a postupně doplňuji, co jim dám, případně odškrtávám ty, jejichž životní jubilea už proběhla. Jsem na sebe opravdu pyšná, jak to mám hezky výtvarně ztvárněné, ale kvůli vysokému stupni utajení sem nebudu dávat fotku. Možná jen kousek doplňujícího textu zde přiložím:
"Boxing day = 24.12. dopoledne - schánění dárků na poslední chvíli a boxování o ně v supermarketu s dalšími zoufalci. Doména zejména mužů."

úterý 13. listopadu 2012

Zářezy na pažbě

Schválně, kolik máte zářezů na pažbě? Ne, dneska to skutečně nebudou memoáry stárnoucí kurtizány, která už může leda tak sepisovat paměti. Dneska to budou lovecké historky. Protože i auto může být zbraň a stejně tak je na něj potřeba mít oprávnění, můžu mluvit o zářezech na pažbě. Samozřejmě hypotetických. Nikoho jsem zatím ještě nepřejela, i když ten pán, co přecházel tři metry vedle přechodu pro chodce si o to vyloženě koledoval. Ale já bych ho stejně nepřejela. Jen bych do něj tak lehce strčila. Nic by se mu nestalo, měl péřovou bundu. Aneb: "To je hadrák, ten neublíží, ten leští." Na to si vždycky vzpomenu, když se mi motají neukáznění chodci v cestě v zimním období.
Dalšího jsem mohla dostat, když jsem vyjížděla z města. Omrzel ho život, jinak si neumím vysvětlit proč se někdo vydá na kole v černém oblečení a bez jakéhokoliv světla.
Nicméně opravdu mi zatrnulo, když se přede mnou ze tmy najednou vyloupl pěšák, který kromě toho, že byl jak jinak než v černém, tak ještě navíc šel po špatné straně. Ale takhle v noci, když nejste vidět je to stejně jedno. Normálně jezdím v noci uprostřed silnice, ale pokud jede něco v protisměru, tak hold na kraj uhnout musím a dálkové musím mít vypnuté. A když mě tam pak na kraji čekají taková překvapení. Dnes to dopadlo šťastně, všichni přežili. I když... ono tam jezdí těch aut docela dost, takže můžu mluvit jen za sebe.
Pak tu ovšem máme i zvířátka. Ale tak já nejezdím jak prase a když vidím pejsky a kočičky, tak ještě zpomalím. Po tmě je to s nima o něco horší, ale to jezdím ještě pomaleji. A posledně jsem dokonce viděla v poli svítící očičko. A taky už mám i vychytaný určitý místa, třeba to, kde chodí černej kocour.

pondělí 12. listopadu 2012

Schopnost řešit složité problémy

Schopnost řešit problémy je u mě zdá se přímo úměrná schopnosti je vytvářet. Na jednu stranu mě to těší, že dokážu vyřešit i složité a komplikované situace, ale na druhou stranu je občas sama vytvářím, takže mi tak nějak nic jiného nezbývá. Ale v těch případech, kdy jsem je nevytvořila přímo já, mě schopnost je řešit těší velice. V těch ostatních již méně.
Říká se, že alkohol zabíjí jen ty slabé neurony, protože ty silné přežijí. A těch slabých netřeba litovat. Já mám ovšem pocit, že ty slabá tam přece jen k něčemu byly. Byť jen k převodní funkci. Teď mám sice samé silné neurony, ale tak nějak tam osamoceně živoří. A jsou v depresi, protože nejsou v kontaktu s jinýma.
V poslední době mám pořádný problém udržet myšlenku. Nevím, jestli je to známka počínající stařecké demence nebo nedostatku intelektuálních stimulů. Takže už zapomínám cokoliv, kdekoliv a nejlíp v půlce započatého procesu, který už nedokončím. Třeba dneska jsem zapomněla ke vzorkům vytisknout a tím pádem i přidat žádanku. No a přišlo se na to. Ehm.... Co už. Zítra je taky den, pošlu ji mailem, už je to vytelefonované i v laboratoři. Prostě nemládnu a lepší už to asi nebude.

čtvrtek 8. listopadu 2012

Pikantnosti

Přeposílačka, no jo. Tak si to udělám po svém. :-)
Prozradím vám na sebe blíže neurčitý počet pikantností z mého života.
Bohužel, jsem introvert. Proto si ty nejzajímavější nechám pro sebe.
Taky jsem tak trochu paranoidní. Takže neuvedu žádný osobní detaily.
Ráda provokuju lidi. Protože je tak rozhodím a vykolejím z nacvičených rolí. Já tím poznám co jsou zač. No, někdy to za to snad ani nestojí. :-)
Mluvím sprostě. Hlavně, když jsem vytočená. Ale co už.

Hmm, ono to má i nějaký otázky...

1. Jaký vztah máte se svými rodiči a prarodiči? Rodinný. :-)
2. Kdy jste se v životě nejvíc báli? Já se bojím každé ráno, když jedu po dálnici.
3. Kolik chcete mít dětí? Tolik, aby to koštovalo za 30 000 přídavků. :-)
4. Byli jste někdy na nějaké operaci? Na kastraci naší kočky.
5. Jaký první název písničky vás napadne? I wanna Be Loved by You
6. Co vás první napadne, když se řekne víkend? Už aby byl!
7. Nejoblíbenější jídlo? Maso!
8. Nejnenáviděnější jídlo? Vnitřnosti. Brrr.
9. Největší módní přešlap v životě? Tak dramatické to nikdy nebylo. :-)
10. Největší trapas v životě? Já to tak neprožívám.
11. Jaké sporty ovládáte? Chtěla jsem koupit fotbalovou ligu, ale nějak to nevyšlo. Takže neovládám žádný sport. :-)

středa 7. listopadu 2012

Co nosí dámy, ženy a pindulíny?

Co nosíte, když chcete na okolí zapůsobit a cítit se milionově?
Dámy nosí sukně.
Ženy nosí i kalhoty.
A pindulíny nosí tepláky. Nejlíp, když to jsou hustomegakrutopřísně značkové adidasky. Yes! A nejlíp, když je značka vpředu i vzadu. Jen ať to každej vídí, že na to mám, třeba i zezadu. K tomu pěkně tríčo adidas. Podle toho, jak velký mám pozadí je vidět, že do fitka nechodím a na válení doma u televize je toho za ty peníze škoda. Takže hurá mezi lidi, ať mi všichni závidí. Prostě jsem kočka.
Stačí se rozhlídnout venku na ulici. A co se nosí? 80% jsou lyžaři. Černá sportovní bunda, džíny a tenisky. Všichni v černé, všichni zaměnitelní, všichni nenápadně splynou s davem. No jo, taky chodím v černé. Ale mám barevné doplňky. Ale ne ve stylu rosničkově zelené válenky a ve stejném odstínu šálu. Všimli jste si toho? Tuto sezonu je to cool, sladit válenky barevně s šálou. Já chodím v sukni. A každej na mě kouká. Ale kdo se bojí, sere v koutě. :-)


čtvrtek 1. listopadu 2012

5 minut

Dneska ráno jsem si myslela, že nevyjedu od baráku. Tady kolem paneláku máme ve spleti uliček přednost zprava. No a já se musím dostat na tu uličku, která vede na hlavní cestu. Bohužel jedu tak, že dávám přednost zprava všem, co jedou a protože tam není moc místa, tak když už mám možnost jet, tak zas nemůžu, protože bych stála v křižovatce. No tak jsem tam dneska tak stála a čekala, a čekala, a čekala. Dlouhých pět minut! Já si myslela, že se do té práce asi nedostanu. Tak dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se tam konečně dostala. Celou věčnost.
Ale co je to pět minut? V autě se všechno strašně zrychluje. Všechno, co trvá víc než pár vteřin, je neskutečně dlouhé. A čekat pět minut? To je celá věčnost! Ale jinde? Co na tom, že pět minut jinak promrhám, aniž bych si toho všimla. A pět minut strávených s dobrými přáteli uteče jako mžik. Čas je velmi relativní pojem.

pondělí 29. října 2012

Havrani a emancipace

Už jsem velká holka. Ledasco zvládnu sama. Hodně toho umím a jsem i dost samostatná. Prostě emancipovaná mladá žena. Jenže až moc. To jsem si zrovna dneska říkala, když jsem dávala zimní kola do auta a jela do servisu na výměnu kol. Copak tohle je ženská práce? To opravdu budu dělat úplně všechno? Radost z toho rozhodně nemám. Nechci všechno umět, všechno dělat a všechno zařizovat. Jsou věci, které příteli ráda přenechám. Třeba to auto, že. Ale bohužel. Prý, když s ním jezdím já... No jo, feministky by ze mě radost neměly, ale fakt nemusím umět všechno. Takže stát se automechanikem amatérem mě vůbec neláká a o autě nechci vědět víc, než kam se dává benzín. To mi ke štěstí stačí.
A co vy, ženy? Vstupujete do dveří v restauračních zařízeních první? Já jo. Protože pánové, co jdou se mnou, se děsně táhnou a mě nebaví tam stát jak trubka a čekat, než přijdou ke dveřím a hrdinně půjdou jako první. Dyť si ty dveře umím taky otevřít, že. Přítel má sice občas nějaké námitky, ale na to mu říkám, že u těch dveří teda měl být první. Nedávno se chtěl jeden starší kolega předvést a dveře mi podržel a pustil mě první. :-) Ale co, aspoň se něco děje.
A co ti havrani? Už přiletěli. Nevím jak to zjistili, ale v sobotu začalo sněžit a v neděli už tu byli. A teď jsou všude. Lítají v hejnech nad panelákama. Sedí u cesty, sedí na stromech. A strašně se mi líbí. Já je prostě zbožňuju. I když ono to asi budou vrány, ale havrani zní líp.

neděle 28. října 2012

Zombík bloguje

A ten zombík jsem já. Nebo spíš teď tak vypadám. Venku fouká vítr a nám fouká pod oknama. Brrr. Takže se mi nedokrvují periferie. Ruce mám skoro modré. A studené. Moje letní opálení už taky vzalo za své, takže nezdravě bledou barvu mám i v obličeji. Háčkuju teď druhou šálu. Růžovou. :-) A nedávno jsem vyráběla z vlny. Teda spíš z ovčího rouna. A jak to vypadalo? Nejprve takto:


Toto není plyšový penis, toto bude:



Maják!!!




sobota 27. října 2012

Malý princ a zima

Brrr!!! Taková kosa venku. Jak je to možné? Ještě včera jsem si byla zaběhat a dneska tam sněží. A to se mi nelíbí. :-( Nemám zimu ráda. Tma, zima, protivný sníh co roztaje na břečku. Není moc těch dní, kdy by bylo krásně a svítilo slunce. Jo a taky ještě nemáme zimní gumy na autě. Mohla bych říct, že jsem na zimu připravená. Koupila jsem si teplé punčocháče, uháčkovala si šálu. Kruhovou šálu a za celé tři dny. Taková já jsem šikovná. A hlavně mě to hrozně bavilo. Fakt dobrej relax. Je modrá, jak jinak. Dneska jsem si ji vzala, když jsem byla venku. A jak jsem byla ráda. Přemýšlela jsem, jestli si vzít i čepici, ale přišlo mi to moc. Při tom vlezlém studeném vlhku by to zas tak moc nebylo. Ale musím si nechat nějaké rezervy.
A Malý princ? Bavíme se tady o mé z nejoblíbenějších knížek. Od Antoina de Saint-Exupéryho. Mám ji dokonce dvakrát. Jednou v češtině a podruhé ve francouzštině. Jen nechápu, proč se o ní pořád mluví jako o knížce pro děti. Jen proto, že hlavní hrdinou je princ? Proto, že je útlá a plná obrázků? Pro děti rozhodně není. Já ji poprvé četla jako dítě. A tenkrát se mi moc nelíbila. Byla taková divná. Prostě je to knížka pro dospělé nebo aspoň dospívající. Ale pokaždé o ní slyším, jako o knížce pro děti. Prý je na čtvrtém místě v prodávaných knihách pro děti. Už vidím, jak desetileté dítě chápe ty metafory. Běžné desetileté dítě.

úterý 23. října 2012

Ovčí babička

Připadám si jako ovčí babička. Dneska mi byla přinesena taška vlny a jakou jsem z toho měla radost! Tak jsem se hned pustila do háčkování. ... A taky párání. :-) Samozřejmě to velmi zaujalo kočku. Hned si lehla vedle mě a koukala na mě. Připadám si jako ovčí babička. Já si tu v klidu háčkuju, na nose mám brýle, vedle mě sedí kočka. Prostě taková domácí pohoda. Hlavně jsem zvědavá, jak to moje háčkování dopadne. Ale nadšení se počítá a o tom to je. :-)

sobota 20. října 2012

Dneska budu sprostá

Takže nic pro útlocitné povahy. Ale my, co jsme se tak naučili mluvit na vysoké a v práci tak mluvíme běžně, už skoro máme problém mluvit slušně. Dneska mě hned ráno zas nějakej čůrák v oktávce nasral. A hned ráno! Mlha, snížená viditelnost. Pokud je na rychlostce maximální povolená rychlost 100 km/hod tak si myslím, že při snížené viditelnosti a najíždění na rychlostku je rychlost mezi 80 a 90 adekvátní. Ale to bysme nesměli být v téhle zasrané zemi, kdy se za mnou přiřítil nějakej kokot v oktávce, kterýho sem zdržovala. A aby mi to dal jasně najevo, tak si pěkně zapnul dálkový. Jooo, jasně.  Dnešní muži ví, jak ženu potěšit. Když už nechce jet maximálkou, tak ji aspoň oslním dálkáčema. Proč musím denně potkávat takový hovada? Proč? Co sem komu sakra udělala? Já se všema jednám slušně, i s takovejma kurvama, co vím, že by mi nejradši vrazily nůž do zad. :-( Nemám to tu ráda.

středa 17. října 2012

Řádění bydlenky v Tescu

Miluju knížky. I když jdu nakupovat do marketu, tak jdu kouknout na knížky. Jako vím, většina produkce nic moc, ale občas je tam něco zajímavého i pro mě. Takže dneska jsem zase nakoukla do oddělení knih a tam to na mě vybaflo:


Tady musela řádit nějaká bydlenka!!! Sláva konzumu. Jako nemyslím si, že tahle knížka je nějaká hodnotná literatura. Četla jsem ukázku, já bych do toho teda nešla. Ale WTF? Tohle se dělá s knížkama? To má jako nalákat zákazníky? 

pondělí 15. října 2012

Jedovatý berušky



 Dobře, nejsou jedovatý, to jen já jim tak říkám. Nejsou to totiž ty naše slunéčka sedmitečná. Jsou to asijská slunéčka Harmonia axyridis. Jsou žravější a na jejich "hovínka" může mít člověk alergii. A dneska se rojila jak včely.

























Prostě jsou to takový ty hodně tečkovaný berušky. A dneska dělali nálety na okna. Prý jdou po světlé barvě. Takže takhle krásně prasátková růžová je prostě přitahovala. Některý z nich byly i černý s červenýma tečkama. Páááni! To jsou ale věci takhle při pondělku. :-)

úterý 9. října 2012

Moje práce u PPL

Občas si v práci připadám, jako kdybych dělala kurýra u PPLky. Ráno si naplánuju, co budu dělat, nějaké věci mám pravidelné, nějaká domluvené předem. A někdy prostě jen tak od někud zavolají a já tam jedu. Nebo někde jsem a zavolají od jinud a já jedu tam. Včera jsem takhle najela skoro sto kilometrů. A největší problém byl, jak do toho vměstnat polední přestávku. Protože polední přestávka je u nás ve firmě nejdůležitější věc. Teda ani ne tak ta přestávka jako její vykazování. Protože si ji prostě nemůžu napsat, když sedím za volantem. Ale stát s tankovací pistolí na benzínce můžu, to nevadí. Opravdu vtipný. Navíc vozím různé věci jednak s sebou, jednak pro někoho jiného a jednak je svážím na uplně jiná místa. No prostě jak u PPL. :-) Kdybyste chtěli vědět, kde pracuju, tak to se ovšem nedozvíte. Protože o práci nesmíme mluvit. Teda ne negativně. Ale, prý i stěny mají uši. To už mi příjde trošku jako paranoia. A co kdyby to někdo blbě pochopil. Takže prostě nikde nemluvím o tom, kde pracuju. Nebojte se, moje práce je naprosto legální. :-)

neděle 7. října 2012

Asi stárnu

Už asi stárnu. V poslední době mám problém udržet myšlenku. Prostě něco chci udělat, v tom na mě někdo promluví a já pak nevím, co jsem to chtěla. Zatím si ve většině případů nakonec vzpomenu, co jsem to chtěla. Takže to, že neudržím myšlenku, mě zas tak netrápí. Horší, kdybych neudržela moč. To by se už nedalo zamaskovat odzbrojujícím úsměvem. :-)

A jeden tematický vtip na závěr:

Víte, jak dlouho může učitel učit?
Dokud udrží křídu a moč. :-)

Začala mi zase jazyková výuka. Pravda, našeho lektora se to rozhodně netýká. Ten má čerstvě po škole. A já jsem ráda, že můj mozek zas bude muset trochu pracovat.

pondělí 1. října 2012

Havárie

Z důvodu toho, že se havárie vody sama v průběhu týdne a půl neodstranila, nám neteče voda. Supr trupr. Začalo to nenápadně. Napřed netekla teplá. No co, tak neteče teplá. Asi tak za hodinku hlásí přítel, že neteče žádná. Žádná!!! Chápete? Žádná voda. Jen tak, bez upozornění. Prej havárie. Prdlajs. V průběhu 14 dní? To je ale náhodička. Ale jako jo. Tak jsme si s kýblem zašli pěkně k sousedům. Ono totiž neteče v prostředních stupačkách. No a když budu mít žízeň nebo budu chtít jít na záchod, tak půjdu naproti do nonstopu. :-) Takže zítra ráno k snídani místo čaje je volba jasná. Dám si pivo v nonstopu. Jen budu muset jet potom někde bokem, aby mě náhodou nechytli policajti. Chjo. :-(

neděle 30. září 2012

To to trvalo

Jsem sice blond, ale ne zas tak blbá. Teda aspoň většinou. Jen mi občas nějaké souvislosti trošku unikají. Třeba jak jsem se tu posledně rozčilovala nad tím, proč se mi u blogu zobrazuje úplně jiný čas než ve skutečnosti je. A přitom se stačilo trošku zamyslet a poštelovat si v nastavení časové pásmo. Ano, Pacifik skutečně není ta pravá oblast. Nicméně teď jsem si nastavila snad aktuální časové pásmo a proto by i ty časy měli tak nějak víc odpovídat skutečnosti. To to trvalo. :-)

PS: Líbí se mi jak je ta čeština krásně hravá a jaký má název krásný rytmus. :-)

sobota 29. září 2012

Funguje to!!!

"Funguje to!!!" Zakřičela jsem dnes ráno v koupelně. Posledně při nákupu v DM jsem se ocitla ani nevím jak před regálem s dětskou kosmetikou. Takovou tou v barevných lahvičkách. A vzpomněla jsem si na trb, která používá dětské šampony. A když něco používá trb, tak je to exkluzivní zboží. :-) Šampon mě teda nezaujal, ale co mě zaujalo, byl sprej pro snadné rozčesávání dětských vlásků. A to bylo něco pro mě. Moje vlásky jsou hodně jemné a hodně dlouhé. Skoro do pasu. A taky se rády cuchají a já nemám ráda to rozčesávání. Takže za těch pár korun, co ten sprej stál, to byla jasná volba. Měli tam dokonce dva. Jeden ten princeznovej, růžovovo-fialovej-třpytkatej a druhej ve střízlivějším žlutém obalu. Já na tyhle ty princeznovské věci nikdy moc nebyla, takže jsem si vzala ten žlutej. S vůní třešňovou (na obale píšou o třešňovém extraktu). Kdyby někoho zajímalo, jakou vůni měl princeznovskej, tak to byla meruňková. Osobně bych ty vůně přehodila, protože je nad slunce jasné, že třešně jsou spíš růžové a meruňky spíš žluté. A dneska ráno (rozuměj v poledne), když jsem se začala chystat na cestu ven z bytu, jsem to konečně testla. Vlasy pěkně čerstvě umyté, pár nastříkání. Vůně tam byla, docela výrazná, třešňové květy bych v tom nehledala, třešně taky ne, spíš pecky. Vzala jsem do ruky svůj dřevěný kartáč, zajela do vlasů a ...
... žádný velký tahání, nic. Jako nebudem si tu nalhávat, že to bylo jako když zajede nůž do másla, ale pohoda lahoda. Takový česání jsem dlouho nezažila. Protože většinou se vztekám a rozčesávám malé dredy vzadu na krku. Tak dneska nic. A tímto si mě tento výrobek získal a od teď se zas budu zvesela česat s úsměvem na rtech.

pátek 28. září 2012

Za hezké vysvědčení knihu

Aneb co jsem si dnes koupila. V jednom nejmenovaném knihkupectví v jedné nejmenované obchodní pasáži měli dnes akci na vše 20% slevu. A protože jsem tento týden opět zahájila svoji jazykovou výuku a už jsme dokončili předchozí učebnici, je třeba abych si koupila novou učebnici. Nalákána touto akcí jsem zvesela naběhla do knihkupectví a nic. Neměli ji tam. Ale když už jsem tam byla a přítel si tam vybral knížky hned čtyři, nechtěla jsem zůstat pozadu. A tak jsem si koupila Pražský hřbitov od Umberta Eca. Takže jsem neodešla s prázdnou. A to jsme si ráno dělali srandu, že si vezmem na ty knížky batoh, abysme to měli kam dát. Ehm. Rozhodně to nebylo přehnané. Ono pět knížek je pět knížek. A já se budu muset po té učebnici poohlídnout jinde.
No a já doufám, že tu knížku přečtu. Možná je na čase přestat trávit tolik času bezduchým prohlížením blogů s obrázky. Protože to je v poslední době moje velká zábava. :-)

úterý 25. září 2012

Bblý volby, blbý kampaně

Opravdu si nešlo nevšimnout, že se zase blíží volby. Horší už je poznat jaké. Protože kandidátů na různé funkce je přehršel. Já si třeba chvíli myslela, že herec Županic kandiduje na prezidenta a pak jak mi vyskočil na FB (a jako že tam mi vyskakuje v reklamách pořád někdo), tak jsem zjistila, že kandiduje jen na senátora.
Ale nejhorší jsou ty jejich hesla. Tady snad opravdu vyhrávají negramotní, protože mají to štěstí, že si to neumí přečíst. Výběr toho nejlepšího:
"Zodpovědní lidé se nezadlužují"
Takže přátelé, ti z vás, co máte hypotéku na bydlení jste velmi nezodpovědní lidé. Protože se vám nechce čekat, až si na vlastní bydlení našetříte.
K tomu myslím od stejné strany:
"Děti jsou budoucnost Hané"
Vypečená kombinace. Kdo má hypotéku a dítě se stává nesvobodným člověkem a je tu uvázán jako pes u boudy na řetězu. Protože v dalších 20, 30 letech se nebude moct jen tak sbalit a odejít do jiné země, kraje, města. Prostě nikam.
"Sociální dávky potřebným"
Jasně, pokud znáte někoho, kdo pracuje, tak na ně nemáte nárok. Tak to už tu funguje řekla bych. Kamarádka je na mateřské, mají tři děti, manžel je jedinej pracující (vysokoškolák a kdo ví jestli má aspoň průměrnej plat) a nemají ani přídavky na dítě. Tomu říkám podpora mladých rodin. Dyť prej životní minimum. Na ty malé děti je do 2000 tisíc na kus a to oni už přesáhli.
"Žiju tu s vámi, znám vaše problémy"
Alias na každé veřejné akci jsem se s váma pilně fotila a teď sem si z toho udělala billboard, koukejte!
No a pak je tu nějaká Markéta, co vyhrála soutěž Žena regionu (nebo jak se to jmenuje). Tak v životě jsem o ní neslyšela. Tak jsem trošku zapátrala a sem doma. Markéta Záleská alias bývalá asistentka Ivana Langera. Za peníze z poslaneckého porcování medvěda "udělala" z Korunní pevnůstky centrum kulturního dění. Celkově podle těch jejích aktivit mi příjde jako Ferda Mravenec v sukni. Dokonce má i tykadla. Co na tom, že se jí říká "Íčkova bílá klisna". A pak že se člověk bez kamarádů nikam nedostane.
Tahle země je prostě malej rybník.

čtvrtek 20. září 2012

Mí Japonci mi rozumějí

Nejen prací je člověk živ a tak občas vyrazím za kulturou. Jak se říká, nejlepší věci jsou zadarmo. Takže jsem teď viděla pár kapel úplně zadarmo. Protože technologický pokrok pokračuje mílovými kroky, tak už mají všichni takový ty lepší mobily, na který se dá kamerovat. A to pak na tom koncertě vypadá, jako kdyby tam přijel zájezd japonských turistů.


Dokonce i frontman kapely se ptal, co všichni pořád dělají s těma mobilama. :-)

středa 19. září 2012

What is in my ...?

Dnes tu máme něco pro příznivce článků typu "What is in my bag?", "What is in my school bag?" a tak podobně, ale po svém.
Takže:

What is in my owen? 

Takhle to dopadne...

... když při otírání sporáku...

... omylem zapnete pyrolýzu na troubě.

Zjistila jsem to, až když to začlo smrdět. Takže teď budu muset koupit novou obracečku.

pondělí 17. září 2012

Do you think you win? No!

Máte rádi černé oblečení?
Tvoří černá většinu vašeho šatníku s doplněním takových akčních barev jako je třeba tmavě modrá?
A co doma? Máte na gauči tmavě modrý přehoz?
A máte kočku, co pouští chlupy? (A která ne, pokud nemáte sfinxe.)
Je vaše kočka černá?
Do you think you win?
NE!
Naše drahá Mycíš má sice černý kožíšek. Ale její chlupy jsou u kořínků bílé.
A všichni víme, jak jsou bílé chlupy na černé/tmavé barvě vidět.
Jen o chlup míň, než černé na bílém.
Ale když ji miluješ, není co řešit. :-)

neděle 16. září 2012

Vietnamská masna

Rasisté plačte! Vietnamci už nemají jen obchody s levným textilem a asijská bistra. Už mají i masny. A říká se tomu franšízing. Prostě si přijdete do masny firmy třeba Váhala, protože máte rádi jejich játrovou paštičku. Tam vám ji usměvavá prodavačka s hezkým českým jménem a původem prodá. Doma si pěkně nakrájíte chlebík, vyndáte paštičku z lednice a copak to zjistíte? Provozovatelem není firma Váhala, ale vietnamský pan Novák - Nguyen. :-) To je něco pro xenofobní Čechy, kteří by v životě od Vietnamců nic nekoupili.

moje multikulturní snídaně :-)

pátek 14. září 2012

Prohibice!!!

Tak a je to jisté. Je tu prohibice!
19:00 Vyhlásil ministr zdravotnictví, že se nesmí uvádět do oběhu alkohol silnější 20% procent. Týjo! A tak jsme se šli podívat do Alberta, že se kouknem jak stahujou chlast.
19:30 Albert: Regály chvíli hledám, pak jsem poučena přítelem, že tvrdý je jen u kasy, protože jim to bezdomovci kradli. U kasy pohodička. Alkoholu na výběr.
20:00 Kaufland: Regály plné, můžete si vybírat.
21:00 Albert: Z regálu jsou stahovány poslední kousky!!! Nekoupíte ani kapku.
je to rozmazané ne proto, že bych neuměla fotit, ale aby bylo ochráněno soukromí osob na fotografii :-)

21:50 Kaufland: Regály jsou prázdné. Sakra. Začíná na mě padat tíseň, mám chuť na panáka. 
22:30 Přicházím domů a kontroluji zásoby. Mám 1/4 slivovice, 1/3 rumu a celou becherovku. Začínám být klidnější. 

Shrnutí na závěr: Asi po dvou hodinách prohibice dostávám chuť na tvrdý alkohol, i když ho normálně skoro nepiju. Dokud byly regály plné, tak mě nechávaly chladnou. Jakmile jsou ale prázdné, začínám cítit skoro abstinenční příznaky. :-)

úterý 11. září 2012

Co udělat když ...

Znáte to, krém v tubě, je ho trošku na dně. Otvorem už jde ven jen horko těžko. Co udělat? Vyhodit ho? Správní šetřílkové radí spotřebujte do poslední kapičky. A jak na to?

Nachystáme si nůžky a vezmeme modelovou tubu:


Tubu přestřihneme ve vyznačené linii. Vyznačená vzdálenost od horního sváru je ideální, pro další postup. Jednou jsem se zapomněla a střihla těsně za svárem a celé si to pokazila. 

Pro další kroky jsem využila dalšího figuranta, který má svoji proměnu již za sebou:


Zmáčneme spodní část z jedné strany uprostřed, aby nám šla spodní část lépe zasunout do horní části. Výsledek bude vypadat takto:


Tuba se nám o dost zmenšila, ale hlavně se dá uzavřít, aniž by vysychala pokud to zasunete na doraz. Opravdu. A zbytek krému, co v ní zůstal, se stane dobře přístupným. 

PS: Kdyby chtěl někdo vidět, kolik tam toho krému zbývá po úpravě, tak tady je vyloženě názorná fotka světle pastelově lila krému na bílém pozadí. :-D





neděle 9. září 2012

Biorytmy

Páni je 3:22, neměla bych jít spát? :-) Jsem sova. Pokud mám víc dní volna než víkend a nemusím podstupovat denně mučení budíčkem v 6 ráno, tak se ustálí můj odchod do postele kolem druhé v noci. A to těžší mám pak návrat do reality všedních dní, kdy v práci začínáme v 7 hodin. Vlastně takhle šíleně vstávám od školky, teda asi od jeslí. Ale jesle si nepamatuju. Pokud vám bude někdo říkat, že si na ranní vstávání zvyknete, nevěřte mu. Nezvykla jsem si doteď. Je to peklo. Nesnáším to. Nechápu, proč se začíná v takovou nelidskou hodinu. Můj mozek stejně nejmíň do 9 ráno spí. Když jsem se o zkouškovém učila, tak jsem chodila občas spát, když se rozednívalo. Teda v letním zkouškovém. Prostě jsem se učila, pak sem si chvíli četla a venku začlo svítat. A teď? Loni před Štědrým dnem jsem šla spát o půl páte, protože jsem balila dárky. Já noc miluju. Všude je klid a já mám najednou spoustu energie a nápadů. Akorát musím jít spát, protože musím ráno vstávat. :-( Ale fakt se snažím. Snažím se chodit spát brzo. Což je přes týden nejdřív v 11. A to ještě výjimečně. A potom pod tíhou spánkového deficitu padám v pátek na hubu. :-)

PS: Nechápu, proč mi to v náhledu ukazuje sobotu a čas 18:34. Ještě poznám hodiny. No ni?

sobota 8. září 2012

Nějak mi chybí šťáva

Nějak mi v posledních dnech chybí chuť cokoliv dělat. Včera jsem byla s kamarádkou na pivo a po té, co jsem vypila dvě, tak to poslední jsem do sebe už skoro nenatlačila. A přitom co to pro mě je, tři piva? Ráno vstávám, nakrmím si zvířátka v ZOO (hraju takovou hru), jdu do práce, pak se z práce doploužím domů nějak, nakrmím zvířátka v ZOO, nudím se, nudím se, nudím se a du spát. :-( A takhle pořád dokola. Jenomže mě prostě nic nebaví. Vylezu ven, jdu do města, dojdu tam a co jako? Tak jdu zase zpátky. Začnu číst knížku, ale dlouho mi to nevydrží. Dneska jsem si koupila tři knížky z druhé ruky. A tak jsem přeskládala knížky v poličkách. Dala jsem je níž, aby do polic nelezla kočka. Jen doufám, že ty knížky teď neožere, jako knížku, co je půjčená z knihovny. Mrcha malá. Ale kdo by se na ni zlobil. Ona to nedělá schválně a nechápe to. Hold se s některýma věcma co dělá musím smířit. Třeba to, že pouští chlupy. Spoustu chlupů. Nebo s tím, že vyhazuje podestýlku ze záchůdku, když tam zuřivě hrabe. A taky, že roztahá drobné věci, který se jen tak někde povalují po bytě. Prostě všechno je hračka, když jste kočka. Člověk by si mohl myslet, že to povede členy domácnosti ke zvýšené pořádkumilovnosti a potencuje to u nich schopnost si po sobě uklízet. Ale ono ne. Jak kdyby nestačilo, že se nám tu všude válí plno drátů a káblů. Taky tu máme spoustu počítačů a mobilů. No a taky tu máme málo místa. A čím víc se tu válí všude věcí, tím míň tu toho místa je. Některé osoby v této domácnosti po sobě nechávají prázdné obaly. A jiné pak jen nadávají, když je uklízí. Možná z toho všeho mě zachvátil pocit nicoty a beznaděje.

(Varování autora: Veškeré postavy a souvislosti v tomto příspěvku jsou smyšlené, nic z toho se nikdy nestalo a podobnost s reálnou situací je čistě náhodná!)

pondělí 3. září 2012

Nikam se nejede :-(

Ti důvtipnější již pochopili a těm ostatním jsem to už řekla. Nikam se nejede. :-( Au revoir příště Francie. Takže místo flákání se někde u moře jsem dneska z vesela naklusala do práce. Tam jsem si zasvinila brýle tak nešťastně, že si asi budu muset koupit nové. Protože mi ta špína zatekla mezi obroučky a skla. No, stejně jsem uvažovala o tom, že si pořídím nové. Protože ty moje pět let staré už mají vůli i tam, kde ji mít neměly a nožičky (jmenuje se to tak?) se jim ohýbají do zcela netradičních směrů. 
V sobotu jsem byla s rodinou u babičky. Tam zas došlo na oblíbené téma "vnoučátka" a že by máti taky už nějaké chtěla. Tak jsem pobavila celou rodinu, když jsem jí řekla, že nevím jak se takové vnoučátka dělají. :-D Smáli se všichni, až se za bříška popadali. 

Poznámka pod čarou: Sice jsem četla, že nudný blog je ten, co nemá žádné obrázky, kromě fotek vlastní kočky, ale co už. Budiž toto nudný blog!


... já si nemůžu pomoct, když ona je tak rozkošná. :-)

pátek 31. srpna 2012

Jsem nejlepší!!!

Nebo se tak aspoň cítím, protože Dennidavkaironie mi věnovala ocenění:


Polechtala mi tak ego a já se teď vznáším na obláčku vlastní slávy. 
Tyhle ocenění jdou nějak mimo mě. Takže mi chvilku trvalo pochopit, o co se jedná. :-) 
A já teď mám nanominovat dalších pět blogů, co mají pod 200 čtenářů. Páni, to je teda úkol. U některých mám vůbec problém zjistit kolik mají čtenářů. Takže, fakt jsem se snažila a našla jsem ve svých oblíbených tyhle motýly, které tu teď přišpendlím:

Rabbit heart: která má momentálně sérii necudných fotek, ale hlavně proto, že má odvahu být jiná a to hodně. A to já prostě obdivuju, protože žijeme v zemi, kde být jinej rovná se být v lepším případě divnej. Hlavně, když to většina nechápe. 

Goldie: která mě fascinuje tím, jak propadla chovu domácích opeřenců. To co já znám z obrázků má ona doma na zahradě. 

No tak to máme celý dva, že jo. A ostatní mají prostě hodně. Takže vám sem dám ještě odkaz na moje oblíbené dva cizojazyčné blogy.

http://girlinczechland.com/: pohled na život v česku očima cizinky psaný v angličtině. 

Stephanie Zwicky: její blog o velké kráse, kde ukazuje že nejsou jen XXS modní blogerky a hlavně je ve francouštině a angličtině. Takže když chci, tak se můžu pocvičit. Ovšem většinou převládne moje povrchní já, které se jen kouká na obrázky a přečte si maximálně nadpis. :-)

středa 29. srpna 2012

Faktor nejistoty

Pojedeme k moři!
Huráááá!
Do Francie!
Super!
Odjezd ve středu 29.8. ...

Jak jste si jistě povšimli, to je dnes a já tu zatím sedím doma na gauči.
A pak?
Majitel vozu a řidič v jedné osobě je nachlazený.
To by tak nevadilo.
Další člen čeká na důležitý termín ve škole, ale neví kdy to bude.
Dnes se to měl dozvědět.
A nic.
Snad zítra.
Snad pojedem v pátek.
Snad pojedem.
Snad vůbec pojedem.
:-(

úterý 28. srpna 2012

Falešná březost

Asi bych se sebou měla začít něco dělat. Mám špatný držení těla, povolený břišní svaly a bolí mě záda. A taky jsem o sobě už dvakrát slyšela, že jsem těhotná. Nějaký to cvičení by mi jen prospělo. Jenže, já k tomu mám neskutečnej odpor vypěstovanej okolím za ty roky. Poprvé co si pamatuju jsem chtěla zhubnout někdy ve druhé třídě na táboře. A přiznejme si, že to není u tak malýho dítěte normální. Podle svých lékařských záznamů jsem měla dlouho 52 kilo tak zhruba od nějakách dvanácti. V posledním ročníku střední jsem to stáhla na 48. Ale co si pamatuju, tak od matky poslouchám: "Nejez tolik, budeš tlustá", "Měla by sis dávat na to jídlo pozor", "Nejsi nějaká hubená? Ty málo jíš!". Taky jsem několikrát vyfásla trojku na vysvědčení z tělocviku, protože nejeden tělocvikář si tak u nás dokazoval, jakej je borec. A nebyla jsem sama. Jen jsem neměla jinak samý jedničky, tak mě tak spolužačky nelitovaly. No a pak jsem šla na vysokou a měla jsem zas těch 52 kilo. A taky jsem měla přítele, co mi říkal, že jsem tlustá. Ale když ho miluješ, není co řešit. Bohužel se pak ukázalo, že kromě toho, že je hrozně žárlivej, se mu taky nedá věřit. A to už pak bylo co řešit. No a pak poslední rok školy, kdy jsem neměla tolik pohybu se to zvedlo na 55 kilo. Ale jako furt dobrý, furt dobrý. A pak práce, zase málo pohybu. A vlastně to dorazil teď přítel, protože tak jak jsem vždycky zhubla v létě, tak to přestalo, ale zas v zimě se k tomu něco přidalo. S přítelem jsem spolu krásné čtyři roky. :-)

středa 22. srpna 2012

Geocaching po polski

Občas se s přítelem věnujem geocachingu. No a nejinak tomu bylo i v Jeseníkách. Dokonce jsme loni zajeli na jednu cache do Polska. Ale ta byla založená Čechem. Letos jsme pro změnu hledali dvě cache na české straně založené Polákem. Co jsem si z toho odnesla za poznatek? Pokud hledáte cache zloženou Polákem, může se vám stát stejně jako nám, že logbook bude úplně plný. A vy se nebudete mít kam zapsat. Takže logbook vlastní nutný! Protože jak jsem to tak viděla, prostě ji jen založí a tím to končí. Založeno v roce 2008 a dál děj se vůle Boží.
No a při tom pátrání v křoví a v lese jsem si všimla ještě jedné věci. Poláci si běžně do lesa nosí lahváče. Takovou popíjející skupinku jsme i potkali. No proč ne, kdyby...


... kdyby pak člověk uprostřed lesa nenarazil na tohle! Z toho mi vychází, že v Polsku nemají zálohované lahváče, protože jinak by je nenechávali tam, kde je zrovna dopili. Navíc asi ještě nevynalezli pivo v plastu, protože jinak by si ulehčili práci s lehčím nákladem. Ovšem je otázka, jestli je to výhoda, když by ty PETky odhazovali po lese. Ale já si budu naivně myslet, že by je pak i odnášeli, protože jsou lehké, lehoučké a o dost lehčí než sklo. A taky líp skladné po sešlápnutí. 
Těch lahváč jsem totiž v lese viděli víc. A všechny měli etikety v polštině. :-(

úterý 21. srpna 2012

Tohle není fashion blog

Tohle není fashion blog. Pokud jste zvědaví na fotky mých dokonalých outfitů, tak se patrně nedočkáte nikdy. Nejsem tak cute and sexy. Teda možná i jsem, ale hrozně nerada se fotím. Ale dnes udělám malou výjimku. A poodhalím cudně pomyslný kotníček. :-)
Strávila jsem prodloužený víkend Jeseníkách na česko-polském pomezí. Většinu času jsem trávila v lese.

V lese, kde byla taková ta krásná lesní tráva. Která se mi mimochodem moc líbí. A protože jsem se pohybovala v přírodě po nezpevněných cestách necestách, volila jsem patřičný vhodný oděv, ale hlavně vhodnou obuv. A nyní si dovolím vložit fotku, v mém nejoblíbenějším úhlu pohledu.


Tyhle fotky nohou mě strašně baví. Samozřejmě nevím, zda mé laskavé obecenstvo ocení fotografii části pohorek, části sukně a dokonce i části trička. Nicméně je to asi tak maximum, co jsem ze sebe ochotná vystavit takhle veřejně. :-)



čtvrtek 16. srpna 2012

Prázdninuju

Prázdninuju a navštěvuju známé a rodinu. V neděli jsem vyrazila na návštěvní cestu do Beskyd. Za čtyři dny jsem viděla tři různě velké mimina. Dál jsem chvíli hlídala tři malé děti a byl to docela záhul, aby se mi nerozutekly a neztratily. Navštívila jsem dva spolužáky z vysoké, se kterýma jsem musela jít dopíjet bečku. Navštívila jsem spolubydlící z kolejí, o které jsem zjistila, že bydlí kousek od babičky. A samozřejmě jsem navštívila babičku a část rodiny. Po cestě zpátky jsem se ještě stavila doma u rodičů, podívat se na tatínka, který je teď doma sám, protože maminka je v lázních.
A dneska si jen přehodím pár věcí v tašce a jedu pro změnu do Jeseníků na chatu. Tak a teď teda doufám, že když sem tu prozradila, že nejsem doma, že nás nikdo nevyloupí. Víte jak, všude píšou, jak si člověk nemá psát na FB, že jede na dovolenou a nebude doma. Ale u nás doma přece jen někdo zůstane. :-) A kdo to neřeknu. Pravda je, že je dost lidí, co má FB celý veřejně a ještě tam má svoji adresu.

pátek 10. srpna 2012

Vanilková obsese

Miluju vanilkovou vůni. V pondělí jsem si vyzkoušela v Yves Rocher toaletní vodu s bourbonskou vanilkou a voněla mi opravdu jako vanilka. Čistě pudrově vanilkově. Tak jsem si ji hned koupila. Pak jsem si ji doma dala k ostatním a najednou jsem zjistila, že už mám tři vanilkové vůně! A každá voní trochu jinak. Tohle jsou ony:



Ta žlutá první je zmiňovaná z Yves Rocher (20 ml), ta druhá Frosted Berry z Avonu, co jsem si objednala někdy před Vánocema (15 ml) a třetí z limitky Essence Vampire's Love (50 ml). Všechny jsou to toaletní vody. 
Když k tomu připočtu ty dva vanilkové krémy na ruce (jeden doma a jeden v práci) a moji nejoblíbenější zmrzlinu, jak jinak než vanilkovou, tak to vypadá na solidní vanilkovou obsesi. Letošní zimu budu vonět jako vanilkové rohlíčky zdá se. :-)

čtvrtek 9. srpna 2012

Žijeme jako v ghettu?

Bydlím v paneláku. Zatím krátce. Na obrovským panelovým sídlišti. Má to tu osm pater. My bydlíme v šestým a protože nemám ráda výtahy, tak chodím většinou pěšky. Nahoru i dolů. Ale zas o to líp vím, jak to kde vypadá. A vypadá to asi takhle:


Ti vpravo na chodbě skladujou odpadky prakticky pořád.


Tohle je z jinýho patra, ale zas už se to tam válí pěkně dlouho. Ty větve tam dali čerstvé a teď už jsou kvalitně usušené.

Prostě to tu vypadá jak na kolejích. Lidem se hold nechce ty odpadky vynášet hned ven do kontejneru, tak je šoupnou trošku uzrát na chodbu. Tyhle fotky mi připomněly, jak teď v Ostravě cigáni romové uklízí kolem svejch baráků na protest, že je chtějí vystěhovat.:-) Bydlí tu v baráku i cigáni romové. U těch je přede dveřma čisto. Sice mají na schránce asi čtyři různý příjmení, ale zas se chovají slušně a vždycky zdraví. Teda tady zatím bydlíme krátce, ale z dřívějších štací mám takovou zkušenost, že na pozdrav odpovídá asi tak polovina lidí z baráku. A někteří odpovídali "ahoj", což mi teda nepřijde zrovna na místě, protože deset mi bylo už sakra dávno.

A takhle poslední fotka, co mě pobavila je z města:


Ty věci naaranžované na lavičce jsou moje, protože sem to někam při focení odložit musela. :-)

sobota 4. srpna 2012

Mám peníze v bance

"Mám peníze v bance."
"Cože?"
"Mám peníze v bance. Od banky mám takovou kartičku a za tu si v obchodě můžu kupovat věci."
"Jaký peníze? Přišli ti odměny?"
"Ne."
"Ty si ze mě zase děláš prdel."
:-)
Tak takhle mi se doma bavíme. :-)
Taky platíte hlavně kartou? Já jo. Má to svoje výhody. Moje banka má nějaký šílený pravidla, pro výběr z bankomatu zadarmo. Do těch pravidel jsem zatím nějak nepronikla, ale co už. Většinu věcí platím kartou a přijde mi to pohodlnější. Sice se mi stává, že někam jdu a zjistím, že mám v hotovosti jen stovku. Taky se mi stává, že jsou obchody, kde karty neberou. To je pak čára přes rozpočet. Na vybírání peněz mám ještě další kartu. Ale tu mám normálně doma. :-) Občas se prostě v těch moderních vyloženostech nějak ztrácím. Nebo aspoň mám ten pocit. Svoje kouzlo mají i nákupy přes internet. Člověk si to vybere pěkně v klidu domova, zaplatí a pak jen čeká, až mu dojde balíček. Jediným kritickým místem je doručení. Hlavně kam si to nechat doručit.

pátek 3. srpna 2012

Náušnice

Jestli bych si měla vybrat nějaký šperk, tak by to určitě byly náušnice. Protože v práci bych prstýnky a náramky musela pořád sundávat, tak se vyžívám v náušnicích. Mám jich spousty. V podstatě je denně střídám a mám období, kdy nosím ráda určitý typ. Momentálně asi "pecky". Jestli se tak dají nazvat ty s medvídkem, co zakryjí celý lalůček, to nevím. Nejradši mám stříbro. Mám i normální bižuterii, ale ty už jsem skoro přestala nosit. A dneska se mi stalo, že jsem si ráno zapomněla vzít náušnice. Jaká hrůza! Ale přežila jsem to. Dokonce mám jedny, které svojí ozdobnou částí prolezou na jednom uchu ušní dírkou. Protože ta je lehce nadstandardní. Ne, že bych někdy nosila roztahováky. Ale prostě to tak je. 
A dnes mám v uších tydle:
fotka převzata od šperkařky Doskopet

čtvrtek 2. srpna 2012

Obrázkově

Dneska si to tu trošku obzvláštníme a dám sem obrázek hmyzáka, co sem vyfotila ve městě. Jeho brácha nám pak vlezl do kuchyně oknem a to bylo něco pro kočku! Musela jsem zasáhnout, ale přežili oba. Koník i kočka.


středa 1. srpna 2012

Radost je, když ...

Smůla je, když ztratíte peníze. Třeba.
Vztek je, když vás o ně někdo připraví.
Bezmoc je, když víte, že se proti tomu nedá nijak bránit.
Bolest je, když si spálíte nohu o výfuk na motorce. A je to bolest jako prase!
Deprese je, když se nad váma stáhnou mraky. 
Radost je, když ...
:-)
... když se usmíváte jen tak. 

úterý 31. července 2012

Čemu se věnuju v létě

V létě, ani to letošní není výjimkou, se věnuju spoustě věcí.
Chodím na pivo, nejradši na zahrádky a do minipivovarů. S kamarády, jak jinak. Kdo pije sám, je alkoholik.
Chodím na zmrzlinu. Zbožňuju zmrzlinu. Nejradši mám čokoládovou a vanilkovou. Vanilkovou radši.
Chodím se koupat. Ideální způsob jak přežít šílený vedra.
Jezdím na kole. Konečně mám doma kolo a dneska jsem ujela 50 km. Trošku mě bolí zadek, ale jinak pohoda. Taky to byla moje letošní teprve třetí jízda. :-)
Denně zalívám bylinky na parapetě. Mám tam rozmarýn, bazalku, pažitku a celer.
Taky chodím hodně jen tak courat do města, když je venku tak krásně, že jo.
Lakuju si nehty na nohách, protože je to v sandálech vidět. A taky proto, že mám plnou krabici laků. Tak ať je užiju.
Jezdím navštěvovat kamarády a rodinu. Protože v létě je to na návštěvy super, dá se sedět venku.
V práci se ze všeho nejvíc těším, až padne. Protože v těch vedrech se to tam začne po poledni pomalu rozpalovat a zcela bezpečně teplota v kanceláři překračuje povolenou normu 27°C. V lepších dnech dosahuje až k 32°!
Nosím zásadně jen sukně nebo šaty. Žádný kalhoty. A taky nenosím ponožky! Protože chodím jen sandálech. :-)
No a pak už jen další věci, které dělám i jindy, nejen v létě: nezlobím babičku, zdravím, chovám se slušně, myju si zuby, piju čaj, rozčiluju se u zpráv a tak. :-)

úterý 24. července 2012

Poznáváme města v kraji

Dnešní den byl poznávací. Navštívila jsem hned čtyři města v našem kraji. A kromě toho, ze kterého jsem ráno vyjela do práce, všechny pracovně. Dnes jsem ujela asi 130 kilometrů a to dvě různými auty. A vůbec to dneska bylo o autech, protože tu nejdelší cestu do jiného města jsem musela na školení řidičů. Školení řidičů je nutnost. Každý ho musí jednou za rok absolvovat. A protože já ho u nás na základně promeškala, protože jsem byla v Rakousku, musela jsem na něj jet teď. A jak to probíhá? Všichni se sejdeme do místnosti kam se vejdeme a přijde majitel/ka autoškoly, aby nám řekl/a co je nového. A protože jsem to dneska absolvovala jinde a jinak, tak jsem viděla majitelku autoškoly a bylo vidět, že na to má jiný "ženský" pohled. Přišlo mi, že to brala víc tak nějak emotivně. Rozuměj z pohledu vlastní bezpečnosti. Třeba: samozřejmě, že cyklista na přejezdu přes silnici nemá přednost, ale pokud vám tam vjede, uvidí vás tam půlka města, že jste ho srazili a vy už pak těžko budete vysvětlovat, že neměl přednost a vjel vám tam. Zatímco majitel autoškoly u nás to bere tak nějak víc technicky. Rozhodně to není vůbec špatné tohle absolvovat. Jednak se člověk dozví co je nového a jednat se dozví nějaké místní zvláštnosti, na co si dávat pozor. I když ty místní zvláštnosti pro mě zrovna dneska moc přínosné nebyly, protože se v těch místech vůbec nevyskytuju. Ale hlavně se člověk může zeptat na cokoliv, s čím se za volantem potká, jak by to měl řešit. Ovšem šedivá je teorie, zelený je strom života.

pondělí 23. července 2012

Tak jsem dneska byla v DM...

Tak jsem dneska byla v DM. Rozumějte v TOM DM, odkud je problém odejít s prázdnou. Neříkám, že zrovna tuhle drogerii nemám ráda. Mám. Prodejna je pěkně světlá, velká, všude dost místa. Prodavačky dobré, málokde otravujou a plíží se za mnou. A pokladny fronta tak akorát, pokud není zrovna před Vánocema. Prostě ideální pro člověka, co potřebuje všechno koumat, všude se desetkrát vrátit, všechno si prostudovat. Nebýt to německý řetězec (nebo rakouský?), tak je mám ještě radši. V němčině se hrubě orientuju, takže ty jejich extrabuřty na etiketách mi moc nedávají.
Ale! Rozhodně netrpím nakupovací mánií. Jak čtu na spoustě blogů, že šli jen pro ubrousky a odnesli si plný košík. Tak to mi fakt nehrozí. Dokonce i ty jejich kupónky už na mě ani nepůsobí. Jako je to hezký, ale vyberu si z toho jen to co kupuju stále. Maximálně tak řasenku, když potřebuju. Nejoblíbenější moje sleva je tudíž ta na 25% na výrobek a když se povede tak na celej nákup. A zbytek většinou skončí v koši. Blbý je to před Vánocema. Člověk se má tendence "inspirovat" z těch jejich kupónků a potom? Potom to najde pod stromečkem. Jako třeba já. Moje maminka takhle kupuje voňavky. :-) Tak tu máme Vánoce v červenci, příhodné téma. Odpusťte mi to, jsem nachlazená a mám zalehlé ucho. :-)
Takže dneska jsem zvesela naběhla do DM po cestě z práce. Pod záminkou nakupování věcí, které nepotřebuju, protože v poslední době je můj život dost chudý na podněty. A to se dá léčit právě tím, že si něco důležitého člověk koupí. Vybrala jsem si obrovskou prodejnu, snad největší co znám. A nic. Všechno jsem to prošla, zkoukla. A prostě nic. Nic co bych fakt chtěla. Vždycky, když jsem vzala něco do ruky, tak jsem si představila další podobný věci, co už doma mám. Jednu jedinou věc jsem chtěla. Papírový kapesníky, co si vždycky kupuju a ty jsem tam nenašla. Tak nevím, doufám, že je nepřestali dělat.
Co z toho plyne? I takovej sysel jako já, co si rád kupuje věci do zásoby, se dostane jednou do stavu, kdy je prostě přesycenej a materiálně znechucenej. Do stavu, kdy by radši měl volnej prostor a zatím se těší, až to všechno co doma nasyslil pěkně vypotřebuje. :-)

neděle 22. července 2012

Pachatel se vrací na místo činu

Dnes ráno mě probudil zvláštní jemný papírový šustivý zvuk, který se linul z pokoje. Tak jsem přemýšlela, co by to mohlo být. Potkana jsem zavrhla hned, ten v kleci nic čím by ho mohl generovat neměl. Že by kočka? Ale jak by to dělala? A pak mi to došlo! Nechala jsem na stole večer krabici s papírovýma kapesníkama. A takhle to dopadlo:


Samozřejmě v rohu je vidět i pachatel, kterak se vrací na místo činu. Takže jsem to všechno pěkně posbírala a teď si má aspoň čím potkan vycpat domeček. Něco podobného nám kočka dělala s toaletním papírem, vždycky když jsme odjeli někam na celý den, nedejbože přes noc.
A kočka? Ta po dobře vykonané práci zaujala svoji oblíbenou polohu na gauči a občas to zkoukla očičkem


:-(

Letošní léto je fakt difný. A navíc jsem teď nachlazená, bolí mě klouby a mám něco s uchem. Před tím jsem byla jen hrozně unavená. Taky jsem ještě letos ani nebyla na in-linech. Běhat jsem na jaře začla, celkem jsem dělal dobrej progres, pak to trochu ustalo a naposled sem byla minulé pondělí. Taky jsem ještě nebyla letos na kole a to hlavně proto, že jsem si ho tu neměla kam dát, protože tu v našem paneláku byly všechny kolárny plné. Minulé pondělí jsem konečně dostala klíče od kolárny, z půlky už zaplněné. Juchůůů. Minulý víkend jsem si chtěla z práce konečně dovést kolo, ale furt pršelo. Tendle víkend sice neprší, ale já sem ráda, že sem ráda. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak budu brzo vypadat jako Homer Simpson. Jediný pozitivní, že už sem si stihla párkrát zaplavat venku ve vodě. A trochu se opálit. Doufám, že další vývoj léta bude pokračovat lepším směrem.

úterý 17. července 2012

Diem bonum, ego sum uterus

Aneb jak říkáme my latiníci: Dobrý den, já jsem děloha. Aspoň si tak připadám. V poslední době to je asi tak jediný, co na mně všechny zajímá. Teda ne že by se ptali přímo na dělohu, ale neustále se ptají, kdy se začnu množit. Kdybych byla kvasinka, tak mi vypučí další novej organizmus třeba z ramene a bylo by. Jenomže nejsem. A na tyhle dotazy nejsem ani zvědavá, protože si myslím, že do toho nikomu nic není. Teď jsem měla menší pracovní krizi a naivně jsem se svěřila mamince. A jaké mi navrhla řešení? Otěhotnět! Už se prý strašně těší na vnoučátka. Takže už je to tak, každý ve mně vidí jen prázdnou dělohu, kterou je třeba naplnit. :-(

PS: Poku je v latinském názvu nějaká ta chybka, tak mě netepejte. Moje studia latiny skončily přece jen před víc než deseti lety.

neděle 1. července 2012

Rakousko

Tak jsem se vrátila po týdenním pobytu v Rakousku zase zpátky domů. A pár mých postřehů z pobytu mimo republiku:
Byla jsem kousek od Vídně, takže to tam vypadalo skoro jako u nás. Ale na ulicích měli všude palmy, oleandry a kaktusy. K tomu slunečno a občas jsem si připadala jako někde u moře.
Pokud jsem si myslela, že jen u nás na mě lidi na ulici divně koukají, tak to není pravda. V malém městečku (15 tisíc obyvatel), kde jsem pobývala to bylo úplně stejné.
Lidi mi opět přišli zdvořilejší, usměvavější. To už je snad klasika. To jen tady žijou takový balíci, co nechají drobnou blondýnku vzpírat kufr do úložných prostor nahoru ve vlaku, nepouštějí vás do dveří a klidně vám pustí dveře před nosem, i když máte plné ruce a nemůžete je zachytit, abyste nedostali ránu do hlavy.
Rakouští průvodčí jsou stejní borci jako ti čeští. Sotva se vlak rozjede už vám stojí za zády a chtějí jízdenku. Co na tom jestli jste si už stihli najít místo a usadit se.
Každý člověk není automaticky podvodník. Celý týden jsem strávila v hotelu, kde po mě nikdo nechtěl žádný doklad, stačilo říct moje jméno.
Slevy v H&M v tomhle malém městečku, kdy oblečení stálo od 1 eura se nedají srovnávat se slevama u nás. To co tam stálo 1 euro u nás stálo ve slevě 150 korun.
Hlavním účelem cesty byl seminář v angličtině s odbornou náplní. Takže jsem si procvičila pořádně angličtinu. A taky němčinu. Dál jsem se snažila rozumět polštině (a to celkem šlo) a ruštině (no tam už to bylo spíš o hrubých obrysech). Dozvěděla se spoustu nového o jiných evropských zemích. Záviděla angličanům, že se nemusí učit cizí jazyky a domluví se všude. A co bylo nejlepší? Protože tam nebyla wi-fi jinde než v recepci hotelu, tak jsem si dala výrazně pohov od internetu. Přečetla jsem za celý týden knížku "Muži, kteří nenávidí ženy". V posledních letech mi čtení moc nešlo, nějak jsem se na to nedokázala soustředit. To se tady prolomilo. Samozřejmě, že jsem četla i při čekání na vlak, ve vlaku, při čekání na přestupy. Celkově bylo velmi příjemné vypadnout na týden z práce a domova do nějakého jiného prostředí. Jen ta němčina mi ke konci byla už trochu protivná.

sobota 23. června 2012

Závist, zášť a zloba

Nevím proč v této zemi žije tolik zlých a závistivých lidí, kteří pociťují osobní uspokojení, když někomu udělají něco zlého. Někdy to bývá ze závisti, že ten druhý má něco co oni nemají. Nic na tom nemění jestli toho dosáhl zcela náhodou nebo dlouhodobou vlastní prací. Nejhorší je, že s takovými lidmi se potkávám dennodenně. Není to tak, že bych takového člověka potkal jednou za uherský rok. Kde je chyba? Je to dědictví totalitních režimů, které v této zemi vládly od roku 1939 do roku 1989? Je to pozůstatek doby, kdy hlavní heslo bylo "Nehas, co tě nepálí" a to přetrvává do dnešních dní, kdy pokud to okolí necítí jako vlastní újmu, tak se proti takovému chování nijak nevymezuje? Co na tom, že zítra už to jejich újma může být. Je to tím, že desítky let lidé, kteří měli silný morální profil a nebáli se postavit zlu, byli za to perzekuováni nebo nuceni tuto zemi opustit?

neděle 17. června 2012

L'eau de robinet

Není lepší nápad než trávit parné letní dny v žáru města. Vléct se po ulicích jako velbloudi a hledat oázu s chladným stínem. Plánovat trasy tak, aby byly co nejvíc ve stínu. Já strávila víkend pěkně ve městě. Včera jsem potřebovala zajít na nádraží a koupit lístky. A nebyly to jen tak obyčejné lístky na vlak milé děti. Jedny byly do Prahy na Regiojet, druhé sice od ČD, ale zato do Rakouska. Po cestě zpátky jsme se stavili na oběd a já si chtěla dopřát k pití něco opravdu luxusního, zkusila jsem si objednat "L'eau de robinet" čili obyčejnou kohoutkovou vodu. Nevím jestli jste to někdy zkoušeli, ale je to opravdová vzácnost. Vím jen o dvou restauracích, kde vám něco takového přinesou. Pakliže ovšem nejste pes. To vám přinesou skoro všude, kam vás pustí. :-) Opravdu nechápu, proč když přijdu do restaurace na jídlo, dám si tam jídlo, dám si tam pivo a ne jedno, tak proč mi nemůžou donést sklenici obyčejné vody? Nechci žádné třetinky s bublinkama. Copak chci tak moc? Copak by je to zruinovalo? Rozhodně jsme včera v tom horku nebyli jediní s podobným přáním. Prostě pokud nejste pes, tak na to ve většině podniků rovnou zapomeňte.

středa 13. června 2012

Ověřování komentářů a odměna pro moje pravidelné čtenáře

Tak jsem snad zrušila ověřování komentářů. Aspoň doufám.

A protože jsem dneska měla fakt protivný den a tak někomu udělám radost. Odměním všechny své pravidelné čtenáře k dnešnímu dni (teda čtenářky :-) ), klidně obě dvě pokud mi zanechají komentář pod článkem, kde bude uvedeno:
- jestli je opravdu zrušeno ověřování komentářů
- svůj mail (pokud ho nemají na svém profilu k blogu) na který se jim ozvu ohledně kontaktu
- jakou barvu by rády z výběru černá/světle modrá/bílá/červená/světle žlutá, možná je i kombinace!

A o co můžete dostat? To bude překvapení. :-)
Dáme si termín? Vidím to tak na týden, dva. Prostě do konce června.

sobota 9. června 2012

Lakujeme na léto

Dneska to bude o mé velké zálibě a to lakování nehtů. Částečně kvůli práci a částečně kvůli výdrži si skoro nelakuju nehty na rukou, ale zase o to víc se vyřádím na nohou. Vyhovuje mi tam větší plocha a taky to, že obě nohy můžu lakovat pravou rukou. Nehty na nohou si lakuju více méně celoročně, ale v létě si to vyloženě užívám a často to obměňuju, narozdíl od zimy, kdy mě nic nenutí, protože to není vidět. Můj současný výtvor:

Základ 

S krackelovacím lakem

Krakelovací lak jsem vyzkoušela nově koupený od Miss Sporty v modré. Upřímně nadšená z něj příliš nejsem. Zasychal mi v průběhu lakování pomalu i na štětečku. Na nehtech to vypadá nakonec dobře. Ale utvrdilo mě to v tom, že ty tři barvy co mám (černá, stříbrná a modrá) mi už stačí.