Aneb vařím mu, peru mu, tak ho mám asi ráda, ne? Někdy si připadám, jako bysme byli manželé po dvaceti letech. Taková ta rutina, zvyk. Jenže pak mě vytočí tím, že nechává prázdné obaly na lince. Vždycky. Můžu u toho nadávat, vztekle házet prázdný petky na zem a příště? Příště to tam bude zas. :-( Mě to fakt ubíjí. Člověk to uklidí a přijde na druhý den z práce a je to zas tak jak to bylo. Takže ano, mám ho ráda, ale někdy mě neskutečně vytáčí.
Chyba je ovšem ve výchově. Sama mám bratra a tak vím, jak české matky vychovávají svoje syny. Prostě oni nevím jak udržet pořádek. Když už brácha uklízel, tak to vždycky odfláknul. A máti na to? Běž to po něm uklidit pořádně, ty to vždycky uděláš pořádně. Nebo někdy to zadala rovnou mně, protože věděla, že to udělám pořádně. A proto apeluji na vás budoucí i současné matky českých synů: Vychovávejte své syny jako samostatné bytosti a ne jako neschopné bordeláře, kteří přecházejí plynule z péče matky do péče manželky!
Žádné komentáře:
Okomentovat