Bylo nebylo, kdysi dávno před mnoha a mnoha dny, na jedné nejmenované zaváté silnici, jsem dostala smyk. A nabourala. A od té doby ve mně padající vločky vyvolávají panickou hrůzu. Až dneska. Přišlo to z ničeho nic. Teda spíš odešlo a já se přestala bát. Super. Doufám, že mi to vydrží.
A co mi dál zvedlo náladu? Včera večer jsem odložila svůj šedý kabát a vzala si červený. A k tomu růžovou šálu. A k tomu světle hnědé boty. A tomu barevné rukavice. A k tomu medvídkovou čepici. A hned se mi zvedla nálada. A vydrželo mi to i do dneska. Barvy to prostě chce! Konec šedi! Chceme barvy do ulic!
Samozřejmě se dál musím potkávat dennodenně se spoustou lidí. A všichni mají svoje libůstky. Ale to, že je někdo na hlavu není můj problém. Pokud někdo trpí představou, že když jen zmíním jeho jméno, nebo cokoliv, co by se ho byť jen vzdáleně dotýkalo (byť jen v jeho představách) a má potřebu se k tomu vymezovat, tak je to spíš případ pro odborníka jiné profese, než pro mě. Prostě ve stylu: "podle sebe soudím tebe". A pokud někdo půl dne stráví pomlouváním druhých, tak si hold myslí, že to tak dělají všichni. Ale já mám svejch starostí dost na to, abych se zabývala takovýma věcma. Navíc mám aspoň koule na to, říct dotyčnýmu svůj názor, když se mi něco nelíbí. Bohužel mi za to pak připosraní trpaslíci, co na to koule nemaj, aspoň okopávaj kotníky. Ale život už je takovej. Kdo se bojí, sere v koutě. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat