Dneska ráno jsem si myslela, že nevyjedu od baráku. Tady kolem paneláku máme ve spleti uliček přednost zprava. No a já se musím dostat na tu uličku, která vede na hlavní cestu. Bohužel jedu tak, že dávám přednost zprava všem, co jedou a protože tam není moc místa, tak když už mám možnost jet, tak zas nemůžu, protože bych stála v křižovatce. No tak jsem tam dneska tak stála a čekala, a čekala, a čekala. Dlouhých pět minut! Já si myslela, že se do té práce asi nedostanu. Tak dlouhou dobu mi trvalo, než jsem se tam konečně dostala. Celou věčnost.
Ale co je to pět minut? V autě se všechno strašně zrychluje. Všechno, co trvá víc než pár vteřin, je neskutečně dlouhé. A čekat pět minut? To je celá věčnost! Ale jinde? Co na tom, že pět minut jinak promrhám, aniž bych si toho všimla. A pět minut strávených s dobrými přáteli uteče jako mžik. Čas je velmi relativní pojem.
Žádné komentáře:
Okomentovat