Dneska to bude to tom, jaký to pro mě jako pro introverta je, žít v dnešní extrovertně-egoisticky založené společnosti, kde každej jen přehlíží to, co se ho netýká a všichni se přečůravají navzájem. Je to vysilující. Je to vysilující, muset spolupracovat s lidma, kteří mají klapky na očích ani nehnout prstíčkem, kvůli věcem, ze kterých přímo nebudou mít nějakej ten prospěch. Proč by přece věnovali vteřinku svého drahocenného času něčemu, z čeho by mohl být prospěch pro všechny nebo nedej bože jen pro někoho jiného. Neskutečně mě ubíjí lidi, kteří něco jen tak udělají, hlavně aby to bylo rychle hotovo. Co na tom, jaký je výsledek, jestli to k něčemu vypadá nebo ne. Hlavně se vymluvit na to, že ostatní to taky tak dělají. A co takhle jít dobrým příkladem? To už se prostě nenosí. Udělat něco pro druhé zcela nezištně? To necháme někomu povolanějšímu. Zapojit se do dění v komunitě? Ne, mě taky nikdo nepomůže. A s čím proboha? Se seděním doma na gauči a sledováním televize? Tahle přezíravost mě neskutečně vytáčí. Tahle omezenost a lenost. Z tohodle podhoubí nevyjde nic dobrého. Všichni si hlídají jen svoje korýtka a chrochtají si u nich blahem. Skoro všichni. Hlavně se držet hesla: "Nehas, co tě nepálí!" Jakápak úcta k druhým lidem a jejich právům. Jakápak ochota někomu pomoct, i když by mě to nestálo kromě pár minut času vůbec nic. Strašně to obtěžuje věnovat někomu pár minut. Co na tom, že většinu svého času jen tak promrháme. Ale ten pocit, že když ne já, tak nikdo.
Jsou dny, kdy mám chuť zalíst si do postele a vůbec z ní nevycházet. Jako třeba dneska.
Žádné komentáře:
Okomentovat