Tak přemýšlím, co od života chci. A je to "peace" a "making love". S tím mírem se bohužel asi nikdy nedočkám zastavení všech válečných konfliktů a jiných půtek, aby nastal všeobjímající mír mezi lidem celého světa bez ohledu na rasu, sexuální orientaci a náboženské vyznání. S tím jsem se už tak nějak smířila. Bohužel ani mír v mém malém mikrosvětě neexistuje, protože se vždycky najde někdo, komu ležím v žaludku jen proto, že mám nebo umím něco, co on nemá nebo nechce umět. Nebo má prachobyčejnej blboučkej strach, že bych ho nedej bože mohla zastínit svými schopnostmi a jeho ego si žádá boj a tak mi vyhlásilo svatou válku po zbytek toho času, co se spolu budeme v našich mikrokosmech potkávat. Můžu s tím nesouhlasit, může se mi to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Nepomáhá s takovým člověkem bojovat, nepomáhá se k němu chovat slušně, nepomáhá ho ignorovat. Je to prostě tak, musím se s tím smířit a nechat se občas vytočit.
Oproti tomu "making love" je něco, co je relativně lehce dosažitelné, stačí k tomu najít osobu patřičně naladěnou a potkat se spolu. Ale protože jsem přece jen trošku konzervativní, tak na tyhle věci preferuji osobu, se kterou mě pojí nějaké hlubší vazby. Vzhledem k nedávným zvratům v mém osobním životě se zrovna teď v žádném perspektivním a hlubokém vztahu nenacházím, takže si můžu tak akorát nechat zajít chuť a upírat svoji naději k lepším zítřkům. A abych tomu celkově šla i trochu naproti, protože je mi jasné, že tady doma na gauči (který vlastně ani nemám), mě žádný princ nenajde, takže jsem pro to začala dělat nějaké kroky. To bude ještě běh na dlouhou trať. Uvidíme.
Ale celé co chci, by se asi dalo shrnou to jednoho: chci být šťastná. Paradoxně musím říct, že teď, i když jsem sama tak se cítím šťastnější, než před rozchodem. Takže nepociťuju žádnou nostalgii a nelituju toho, že to skončilo. Všechno není úplně optimální, přece jen kočka, která mě doma čeká je fajn, ale není to všechno. Ale pozitiva převažují.
Žádné komentáře:
Okomentovat