Po týdnu aneb jak si zvykáme

Takže už tu bydlíme v novém víc jak týden a pomalu si zvykáme. Na všechny ty panelákové zvuky, už se tolik nelekám. Před tím jsem taky bydlela v paneláku, ale pro mě, jako někoho kdo vyrostl v baráku, je to prostě nezvyk. Ty papírové zdi, přes které je všechno slyšet. Vrzání dveří na chodbě i když vím, že se neotvírají u mě v bytě. Dokonce už se nebojím, že tu kočka dělá bordel, protože pode mnou dupou malé děti. Moje značná nevýhoda v tomhle prostředí je moje noční aktivita. Stejně jako kočky. Tohle nás spojuje. Ale většinou se chováme tiše i když jsme dlouho vzhůru. Na vybalení mi zůstává jen pár krabic a do těch se mi moc nechce, protože obsahují chaotickou změť různých drobných věcí. V hledání toho, co zrovna potřebuju, jsem celkem úspěšná. Jen dneska jsem si šla zaběhat a pak mě napadlo, že nízké ponožky nebudou zrovna optimální. Bohužel ty normální sportovní se mi jaksi najít nepodařilo, přitom vím, že jsem je tady už měla v ruce. Ale kdo ví, kam jsem je dala. Taky mi tu chybí knížky, které mám zatím v práci, protože ještě nemám knihovnu. Mám jich několik rozečtených a tady mám jen jednu.
A na závěr pár fotek ne zrovna špičkové kvality mého malého šmíráka, který zjistil, jakou to má novou poličku v koupelně.

Ty mě fotíš?

Tak to teda ne, já jdu pryč.