Kdybych před deseti lety věděla to, co vím teď, mohla bych si hodně času a pochybností ušetřit. Protože bych věděla, že jsem taková jaká jsem a pokud se to někomu nelíbí, jeho chyba. Nesnažila bych se zalíbit za každou cenu a nebála bych se udělat věci, co jsem chtěla. A stejně to pak nikam nevedlo. Leda tak k velkým citovým otřesům.
Jenomže výchova dívek v Čechách je víc než tristní. Vychovávají vás jako hodnou holčičku. Hodnou, milou, poslušnou, pokornou ... loutku. Jsem hodně dobrá, jsme hodně chytrá, ale dlouho jsem to nevěděla, protože mi to nikdo neřekl. A proto jsem se nechala trápit lidma, kteří za to nestáli. Nevážili si mě. Ale hlavně jsem si nevážila já, sama sebe. Možná, je to chyba mateřského jazyka, kde JÁ v řeči úplně vypouštíme a tím se ztrácí zdravé sebevědomí. Byla jsem, dělala jsem, přišla jsem, odešla jsem... I was, I did, Je suis, Je fais, Ego sum. U kterého jiného jazyka můžete JÁ jen tak vypustit, aniž by to byla chyba?
Pravda je, že těžko mít vysoký sebevědomí, když vás vaše vlastní matka bude srážet k zemi. Když s váma ještě ve dvaceti jedná jako s malým dítětem, k jehož názoru netřeba přihlížet. Když bylo všechno tak jak mělo, byla jsem její holčička. Když to bylo jinak, ne podle jejich představ, tak jsem si tisíckrát vyslechla: "Ty si blbá." A když to takhle posloucháte dvě desítky let, tak se vám to zadře hluboko pod kůži a budete věřit, že tomu tak je. Ji taky tak vychovali a ona to teď přenáší dál. A pak najednou zjistíte, že máte vysokou školu, a to opravdu těžkou, že se domluvíte se bez problémů anglicky, umíte dalších tisíc věcí, ale když potkáte někoho, kdo rád druhé sráží k zemi, budete se cítit jako neschopný blbec. A že těch lidí, kteří sami sobě něco dokazují tím, že sráží druhé je dost. Bohužel. A někdy to ten dotyčný ani tak nemyslí, ale vy si to tak vyložíte.
Žádné komentáře:
Okomentovat