středa 25. června 2014

Útržky myšlenek

Občas mě napadne nějaká myšlenka a já si ji zapíšu do mobilu jako koncept. Takhle se mi jich nahromadilo už několik, takže je vyvrhnu sem, ať nezapadnou v záplavě jiných zpráv.

Za komunismu bylo dobře. Jen všichni, kdo prožili aktivní část života a dělali víc, než že kadili do plínek nebo si na pískovišti stavěli hrady z písku, mají v mozku vypálené centrum pro samostatné myšlení a schopnost věci aktivně vzít do svých rukou. 

Lepší, než si pomíjivé okamžiky štěstí někam zapisovat, je žít je naplno v době jejich trvání a hlavně si v ten moment opravdu uvědomit, že teď jsem šťastná, snažit se ten pocit zachytit a aspoň část si ho uzavřít někde v sobě, pro horší časy, které nepochybně přijdou, protože život je jako houpačka a nikdy předem nevíte, kam vás vynese nebo jak to s váma zamává. A možná, že je to tak dobře. Pohybovat se pořád na jedné hladině, asi bych si na to zvykla a přestala to vnímat jako výjimečné, skvělé, báječné chvíle. Protože i když bych chtěla, aby jich bylo co nejvíc a trvaly napořád, čas od času se prostě na obloze objeví nějaký ten mráček, který mi to šťastné slunce na chvíli zacloní a já po něm o to víc začnu toužit a těšit se, až ho zase uvidím a budu se hřát v jeho záři. Navíc někdy i kvůli malému mráčku podléhám trudomyslnosti a mám pocit, že je všechno špatně. Jsem hrozný pesimista. Protože u většiny věcí se stejně nakonec ukáže, že to byla jen prkotina a nemělo smysl se kvůli tomu předem trápit. 

Ikea dá pocítit i prostému intelektuálovi ten výborný pocit, stvořit si něco vlastníma rukama. 

Když už něco nechápu, tak se tomu budu aspoň vysmívat, abych to shodil a sobě tak pozvedl sebevědomí z prachu.

Utlučena géniem průměrnosti začínám podléhat a utápím se v bažině nicotnosti. Už mě nebaví narážet stále dokola na argumenty tupých obličejů. Ostatně spasitele taky nakonec ukřižovali. My cynici to tak máme. A možná je to jen obrana proti dalším citovým otřesům. Možná už jejich počet prostě přesáhl hranici únosnosti. A to je možná ten důvod, proč se nechci posunout dál a pořád jen přešlapuju na místě.


Žádné komentáře:

Okomentovat