Pohřební

Tak nám u H&M udělali novou výlohu. 

Šla jsem tak kolem, četla si sms v telefonu a bác! 

Tahle pohřební výloha mě fakt udeřila do očí a donutila mě, se u ní zastavit. 

Jako pohřební? 

Fakt? 

To by mě zajímalo, co tím chtěli říct. 

Co je super na chladném počasí?

Víte co je super na chladném počasí? Poprava vkusu se milosrdně halí do kabátů. Lidičkové na ulicích se nám začínají přioblékat. Spodní prádlo začíná být opět skryto zrakům kolemjdoucích cizích lidí. A já mám někdy chuť na ty lidi křičet: "Pane, pokud teď máte na sobě bundu, v čem budete chodit, až bude mínus dvacet?" A samozřejmě mě se lidé zase ptají: "Není ti zima s těma holýma nohama?" Ne, není. Nemrzne, teploty neklesají pod deset, patnáct stupňů. Mám uzavřené boty. S klesající teplotou jsem za exota, protože v takové zimě přece nikdo sukni nenosí. Bez punčoch. A vlastně ani s nima.

Piškotová dieta díl 2.

Dnes si dáme další díl piškotové diety. Tentokrát to samozřejmě taky funguju, efekt je opravdu rychlý i když ne tak bleskový jako minule. Ale zhubla jsem tentokrát celé dvě kila. A jak k tomu došlo? Stalo se to přesně před měsícem a efekt stále trvá, takže na tom tentokrát něco doopravdy bude. Chtělo by se říct, že opět stačily obyčejné dětské piškoty, ale ...
To bylo tak. Přesně před měsícem jsem si chtěla dát k večeři tlačenku. Nebyla koupená ten den, ale zdála se mi ještě v pořádku. Pro jistotu jsem kraj odkrojila a nechala ho kočce. Jenže. Opravdu jsem to nevyhodnotila správně, což mi za nedlouho došlo, když mi po ní bylo těžko. A pak mi bylo ještě hůř. Myslela jsem si, že se to zlepší, když tuto krmi můj žaludek odmítl a vyšla ven. Bohužel. O moc líp mi potom nebylo. Stejně tak jako zbytek noci, kdy jsem pak chodila zvracet už jen žaludeční šťávy. Další den jsem zůstala pěkně doma a za celý den snědla jen pár piškotů. Opravdu jsem neměla na žádné jídlo ani pomyšlení. Večer, když jsem si šla koupit nějaký ten suchý rohlík na zítra, se mi pořád ještě zvedal žaludek, jak jsem procházela kolem regálů s jídlem. Následující den jsem byla jen na těch rohlíkách a čaji. Až další den se mi vrátila chuť k jídlu. Jo, přesně tahle dieta mě stála dvě kila dolů. Ono to bylo možná o chlup víc. Ale! Vážně teď vážím o dvě kila míň než předtím. Ne, už nejím jen piškoty a rohlíky s čajem. Už jím normálně. Ale tuhle dietu opravdu nedoporučuji.
Co ovšem doporučuji je: Pokud vaše kočka nechce něco jíst, i když normálně žere málem i cibuli, která vám odpadne od kuchyňské linky, nejezte to! Vůbec to nebude dobré.

Sedm

Včera jsem si byla zase zaběhat. S odhodláním, že tentokrát zkusím pokořit 6 km. Ze začátku mě bolelo trošku koleno, ale to už je taková trapná rutina na začátek. Pořád přemýšlím o tom, jestli to těm kloubům vadí nebo ne, protože paradoxně se mi nejlíp běhá po asfaltu. Budu si myslet, že ne, protože jednak nemám extrémní váhu a jednak moje běžecké výkony taky nejsou nijak extrémní. A tělo je snad na nějakou tu lehkou zátěž přirozeně stavěné, takže by to neměl být takový problém. Tolik ortopedické okénko. Takže jak to celé včera dopadlo? Výborně. Nejen, že jsem pokořila těch vytýčených 6 km, dokonce jsem dala 7! Jupííí. To jsem ani nečekala, ale fakt se mi dobře běželo, takže nebyl důvod to ještě o kousek neprotáhnout. A jak to tak vypadá, tak si budu muset najít jinou trasu, ať tu pořád nekroužím jako satelit dokola. Ideálně někde, kde nebudou na dohled jezdit auta, aby na mě netroubili řidiči plní testosteronu.
Takže si to pěkně na závěr shrnem: Já, která měla několikrát na vysvědčení trojku z tělocviku (zdravím ty vyskákané gumy, co si tím honili nevím co) bez problémů uběhnu 7 km, nefuním u toho jak mašina a druhý den to na nohách ani nepoznám. Yes!

Piškotová dieta do plavek

Dneska vám poradím, jak snadno a rychle zhubnout celé jedno kilo. Stačí vám k tomu vhodná osobní váha a jeden obyčejný dětský piškot. To bylo totiž tak. Byl tu nedávno na návštěvě kamarád a měl s sebou svačinku, mimo jiné i piškoty. Jeden nabídl mojí kočce. Kočka piškot ještě nikdy neměla a tak očividně neví, že ta věc je k jídlu. Očichala ho, začala do něj šprtat packou a zjistila, že má hodně vysoký koeficient hratelnosti. Takže ho vyhodnotila jako superzábavnou hračku. Po pár dnech si ho zase vyndala a šprtala si s ním, až se jí ho povedlo zašprtat pod váhu. A do toho jsem přišla já a na váze se zvážila. Wau! Vážím o celé kilo míň. Pohádka ovšem nemá šťastný konec (aspoň prozatím, protože brzy bude následovat druhý díl!), protože po té co jsem váhu nadzvedla a piškot vysvobodila, byla moje váha zase zpátky v obvyklých mezích. Ale pokud bych tam ten piškot nechala... :-)

Útržky myšlenek

Občas mě napadne nějaká myšlenka a já si ji zapíšu do mobilu jako koncept. Takhle se mi jich nahromadilo už několik, takže je vyvrhnu sem, ať nezapadnou v záplavě jiných zpráv.

Za komunismu bylo dobře. Jen všichni, kdo prožili aktivní část života a dělali víc, než že kadili do plínek nebo si na pískovišti stavěli hrady z písku, mají v mozku vypálené centrum pro samostatné myšlení a schopnost věci aktivně vzít do svých rukou. 

Lepší, než si pomíjivé okamžiky štěstí někam zapisovat, je žít je naplno v době jejich trvání a hlavně si v ten moment opravdu uvědomit, že teď jsem šťastná, snažit se ten pocit zachytit a aspoň část si ho uzavřít někde v sobě, pro horší časy, které nepochybně přijdou, protože život je jako houpačka a nikdy předem nevíte, kam vás vynese nebo jak to s váma zamává. A možná, že je to tak dobře. Pohybovat se pořád na jedné hladině, asi bych si na to zvykla a přestala to vnímat jako výjimečné, skvělé, báječné chvíle. Protože i když bych chtěla, aby jich bylo co nejvíc a trvaly napořád, čas od času se prostě na obloze objeví nějaký ten mráček, který mi to šťastné slunce na chvíli zacloní a já po něm o to víc začnu toužit a těšit se, až ho zase uvidím a budu se hřát v jeho záři. Navíc někdy i kvůli malému mráčku podléhám trudomyslnosti a mám pocit, že je všechno špatně. Jsem hrozný pesimista. Protože u většiny věcí se stejně nakonec ukáže, že to byla jen prkotina a nemělo smysl se kvůli tomu předem trápit. 

Ikea dá pocítit i prostému intelektuálovi ten výborný pocit, stvořit si něco vlastníma rukama. 

Když už něco nechápu, tak se tomu budu aspoň vysmívat, abych to shodil a sobě tak pozvedl sebevědomí z prachu.

Utlučena géniem průměrnosti začínám podléhat a utápím se v bažině nicotnosti. Už mě nebaví narážet stále dokola na argumenty tupých obličejů. Ostatně spasitele taky nakonec ukřižovali. My cynici to tak máme. A možná je to jen obrana proti dalším citovým otřesům. Možná už jejich počet prostě přesáhl hranici únosnosti. A to je možná ten důvod, proč se nechci posunout dál a pořád jen přešlapuju na místě.

Možná tak trochu punk, možná tak trochu looser

Když vidím, jak se všichni honí, aby byli co nejvýkonnější, aby vydělali co nejvíc peněz a přitom učůrávají blahem z toho, že můžou trávit prací veškerý svůj bdělý čas, připadám si ve slabších chvilkách tak trochu jako looser. Všichni tihle egocentričtí extrovertní a velmi vytížení lidé, mi přijdou jako křečci běhající v kole, kteří mají strach se zastavit, protože by mohli zjistit, jak je jejich život vlastně prázdný. Já se odkroutím svých 8 hodina a sbohem a šáteček. Ok, mohla bych se taky honit od nevidím do nevidím, ALE! Když já mám ráda ten svůj klid a čas sama pro sebe. Takže prostě chci mít svůj osobní život. A možná jsem tak trochu punk, protože k těm penězům nemám až tak náruživý vztah. To co mám, mi stačí. Můžu si žít tak, jak chci a to mi vyhovuje. Nepotřebuju se honit od nevidím do nevidím, jen abych si pak mohla kupovat supr čupr značkový věci, abych měla pocit, že si něco užívám a dopřávám. Pro mě je největším luxusem můj volný čas, který se nedá ničím zaplatit. Ok, kdyby přišla kvalitní nabídka, tak pár hodin obětuju, ne že ne. Ale musela by to být krátká a jasně ohraničená akce. Ne výhled na příštích XY let. Prostě nechci trávit svoje nejlepší léta v poklusu a vynahrazovat si to tím, že si budu kupovat šíleně drahé věci, abych měla aspoň trochu pocit, že přece z toho života taky něco mám. Nejsem dravá ryba a nerada plavu s proudem. Svůj čas ráda věnuju svým bližním, lidem které mám ráda nebo lidem, kteří to potřebují. Ať už je to babička, kvůli které zpomalím a zeptám se jí, jestli chce doprovodit přes cestu, protože tahle doba je sakra rychlá a ona si na to už prostě netroufá. Ať už jde stejnou nebo jinou cestou. A nebo je to jedna paní, za kterou chodím do centra sociálních služeb, což je jen vzletně nazvaná čekárna na smrt. Protože vím, že ona aspoň na tu hodinku, dvě bude mít jiný program než koukat do zdi nebo na strop. A pak zcela zjištně věnuju svůj čas lidem, se kterými je mi dobře a mám je ráda. A nemusí to být nijak akční zábava. Stačí jen naprosto obyčejně sedět nebo jít a jen tak si povídat. A z toho mají radost obě strany. Já i oni. Odborně se tomu říká udržování sociálních vazeb. A to mě teď docela dost baví.