Útržky myšlenek

Občas mě napadne nějaká myšlenka a já si ji zapíšu do mobilu jako koncept. Takhle se mi jich nahromadilo už několik, takže je vyvrhnu sem, ať nezapadnou v záplavě jiných zpráv.

Za komunismu bylo dobře. Jen všichni, kdo prožili aktivní část života a dělali víc, než že kadili do plínek nebo si na pískovišti stavěli hrady z písku, mají v mozku vypálené centrum pro samostatné myšlení a schopnost věci aktivně vzít do svých rukou. 

Lepší, než si pomíjivé okamžiky štěstí někam zapisovat, je žít je naplno v době jejich trvání a hlavně si v ten moment opravdu uvědomit, že teď jsem šťastná, snažit se ten pocit zachytit a aspoň část si ho uzavřít někde v sobě, pro horší časy, které nepochybně přijdou, protože život je jako houpačka a nikdy předem nevíte, kam vás vynese nebo jak to s váma zamává. A možná, že je to tak dobře. Pohybovat se pořád na jedné hladině, asi bych si na to zvykla a přestala to vnímat jako výjimečné, skvělé, báječné chvíle. Protože i když bych chtěla, aby jich bylo co nejvíc a trvaly napořád, čas od času se prostě na obloze objeví nějaký ten mráček, který mi to šťastné slunce na chvíli zacloní a já po něm o to víc začnu toužit a těšit se, až ho zase uvidím a budu se hřát v jeho záři. Navíc někdy i kvůli malému mráčku podléhám trudomyslnosti a mám pocit, že je všechno špatně. Jsem hrozný pesimista. Protože u většiny věcí se stejně nakonec ukáže, že to byla jen prkotina a nemělo smysl se kvůli tomu předem trápit. 

Ikea dá pocítit i prostému intelektuálovi ten výborný pocit, stvořit si něco vlastníma rukama. 

Když už něco nechápu, tak se tomu budu aspoň vysmívat, abych to shodil a sobě tak pozvedl sebevědomí z prachu.

Utlučena géniem průměrnosti začínám podléhat a utápím se v bažině nicotnosti. Už mě nebaví narážet stále dokola na argumenty tupých obličejů. Ostatně spasitele taky nakonec ukřižovali. My cynici to tak máme. A možná je to jen obrana proti dalším citovým otřesům. Možná už jejich počet prostě přesáhl hranici únosnosti. A to je možná ten důvod, proč se nechci posunout dál a pořád jen přešlapuju na místě.

Možná tak trochu punk, možná tak trochu looser

Když vidím, jak se všichni honí, aby byli co nejvýkonnější, aby vydělali co nejvíc peněz a přitom učůrávají blahem z toho, že můžou trávit prací veškerý svůj bdělý čas, připadám si ve slabších chvilkách tak trochu jako looser. Všichni tihle egocentričtí extrovertní a velmi vytížení lidé, mi přijdou jako křečci běhající v kole, kteří mají strach se zastavit, protože by mohli zjistit, jak je jejich život vlastně prázdný. Já se odkroutím svých 8 hodina a sbohem a šáteček. Ok, mohla bych se taky honit od nevidím do nevidím, ALE! Když já mám ráda ten svůj klid a čas sama pro sebe. Takže prostě chci mít svůj osobní život. A možná jsem tak trochu punk, protože k těm penězům nemám až tak náruživý vztah. To co mám, mi stačí. Můžu si žít tak, jak chci a to mi vyhovuje. Nepotřebuju se honit od nevidím do nevidím, jen abych si pak mohla kupovat supr čupr značkový věci, abych měla pocit, že si něco užívám a dopřávám. Pro mě je největším luxusem můj volný čas, který se nedá ničím zaplatit. Ok, kdyby přišla kvalitní nabídka, tak pár hodin obětuju, ne že ne. Ale musela by to být krátká a jasně ohraničená akce. Ne výhled na příštích XY let. Prostě nechci trávit svoje nejlepší léta v poklusu a vynahrazovat si to tím, že si budu kupovat šíleně drahé věci, abych měla aspoň trochu pocit, že přece z toho života taky něco mám. Nejsem dravá ryba a nerada plavu s proudem. Svůj čas ráda věnuju svým bližním, lidem které mám ráda nebo lidem, kteří to potřebují. Ať už je to babička, kvůli které zpomalím a zeptám se jí, jestli chce doprovodit přes cestu, protože tahle doba je sakra rychlá a ona si na to už prostě netroufá. Ať už jde stejnou nebo jinou cestou. A nebo je to jedna paní, za kterou chodím do centra sociálních služeb, což je jen vzletně nazvaná čekárna na smrt. Protože vím, že ona aspoň na tu hodinku, dvě bude mít jiný program než koukat do zdi nebo na strop. A pak zcela zjištně věnuju svůj čas lidem, se kterými je mi dobře a mám je ráda. A nemusí to být nijak akční zábava. Stačí jen naprosto obyčejně sedět nebo jít a jen tak si povídat. A z toho mají radost obě strany. Já i oni. Odborně se tomu říká udržování sociálních vazeb. A to mě teď docela dost baví.

Měsíc na šťastné vlně

Takže už jedu víc jak měsíc na šťastné vlně. Ne, nezačala jsem kouřit trávu, jen se snažím si najít na každém dni něco, co mi udělalo radost. Takže:
St 16. Byla jsem si zaběhat.
Čt 17. Byli jsme s kolegama na zelené pivo. Moc pěkná tradice. Vypila jsem tři kousky. :-)
Pí 18. Začíná víkend. Konečně jsem vyzkoušela tvarovátka na vajíčka a nacpala si bříško sladkým.
So 19. Poflakování doma a navštívila jsem rodiče.
Ne 20. Hezky jsem si doma uklidila a napekla mufíny. Vyrobila jsem velikonočního zajíce, protože barvit vajíčka je nudný mainstream. Zajíc byl modrý, jak jinak. :-)
Po 21. Už to tak vypadá, že se stalo něco, co mi dělá velikou, ale velikou radost. Ale nechci to tu rozvádět.
Út 22. Konečně jsem si přišila knoflíky na šaty!
St 23. Byla jsem si zaběhat.
Čt 24. Koupila jsem si ručníky. Modré. Proč se dobrovolně  otravovat s barvama, co nemusím, když je jinde tolik hnusných věcí, kterým se nevyhnu? A proto pro sebe jen to nejlepší. :-) Dobrovolně si nedopřávat jen to průměrné nebo ucházející, ale jen to nejlepší, nebo aspoň hodně dobré.
Pá 25. Mám přezuté kola! Yes. A nejsou tak sjeté, abych musela kupovat nové. Čili nákup nových se odsouvá na příští sezonu. :-)
So 26. Jedu za kamarádama.
Ne 27. Návštěva v zoo.
Po 28. Dovolená, nejde se do práce a koupila jsem si krásné nové letní šaty. Už se těším, až je budu nosit.
Út 29. Pivko s kámoškou.
St 30. Přijela mi moc milá návštěva.
Čt 1. Líbání pod rozkvetlou stromem je nutnost. :-) I já podlehla.
Pá 2. Není nad to trávit čas s někým příjemným.
So 3. Sice se ochladilo, ale endorfiny pracují naplno. Takže jsem si koupila růžovou kapalinu do ostřikovačů, na radu obsluhy u pumpy.
Ne 4. Viděla jsem obrovské hejno labutí na poli a udělala si pěknou procházku. (Řekne se vůbec "udělat" procházku? Hmm, nějak mi to nesedí, ale nic lepšího mě fakt nenapadá.)
Po 5. Byla jsem běhat, proč na mě ti řidiči sakra troubí? Asi testosteron, vzhledem k tomu, že běhám na stezce vedle silnice, tak jim nepřekážím. Připadám si jak někde v Itálii, tolik pozornosti.
Út 6. Byla jsem zase běhat, dnes bez větších excesů. :-)
St 7. Koupila jsem si šaty na zimu. Fakt kauf vzhledem k počasí, ale za 29? Nekup to:-) A taky jsem zachraňovala rorýse.
Čt 8. Není nad to, přijímat doma milé návštěvy.
Pá 9. Úžasný ranní ptačí koncert, wau! Odpoledne jsem se byla podívat ke kamarádce na štěniska.
So 10. 4000 zhlednutí blogu! Líbí se mi, že se to zakulatilo a já to odchytila. :-)

Další porce radosti

Takže popojedem a proto sem napíšu další porci věcí, co mi udělaly radost. Ve sportce jsem zatím ještě nevyhrála, ale to přisuzuju hlavně tomu, že jsem si ještě nevsadila. :-D

Po 31. Cesta voňavým ranním lesem a odpolední šlofík bez výčitek. :-)

Út 1. Zvířátkový den, kdy jsem viděla chlupaté prasátka, králíčky, potáky roháče, labutě a jinou havěť. A taky prozření, že mě ta práce přeci jen baví.

St 2. Nádherné počasí, chlapi se za mnou otáčí, když mám rozpuštěné vlasy a sukni. A které ženské by se to nelíbilo? 

Čt 3. Z preventivních důvodů, zcela na vážno, mám na patách nalepené náplasti s Hello Kitty, abych neměla z nových bot puchýře. A pak jsem taky pozorovala veverku, jak se myje. 

Pá 4. Zase jsem pozorovala veverku. Jsem prostě zoofil. :-) A taky jsem se věnovala sportu. Absolvovala jsem "triatlon": běh pro kolo, pak na kole domů se zastávkou u známé a pitím piva na terase. A doma na závěr "plavání" ve vaně.

So 5. Navzdory počasí krásný výlet se psem a jeho pánem.

Ne 6. Pohoda v peřinách a pomalé vstávání přesně tak, jak to mám o víkendu ráda.

Po 7.  Zase pozoruju veverku a koupila jsem si barevné lepící pásky a tvarovátka na vajíčka. Jsem jen přízemní materialista a zoofil. :-)

Út 8. Byla jsem běhat, shodou okolností jen jedno v tomto týdnu. A pak jsem viděla ještě Hermana, což je kalous ušatý.

St 9. Dostala jsem nečekaně balíček. Juhúúú, super překvapení. A odpoledne jsem se vydala na výlet za hranice všedních dnů a na výstavu.

Čt 10. Není nad to, si vzít den dovolené uprostřed týdne a vyrazit jen tak bloumat do jiného města, k tomu nějaký ten shopping... Prostě super, viděla jsem i věci, co jsem vidět chtěla.

Pá 11. Pěkně jsem si doma uklidila a začal víkend.

So 12. Zcela natěšeně jsem dala bratrovi dárky k narozeninám a s ještě větším nadšením sledovala, že se mu fakt líbí. A tak to mám ráda, vymyslet obdarovanému něco, co mu udělá radost a pak ji v jeho očích sledovat. O tom podle mě dárky jsou. Ne o povinnosti je koupit, aby bylo splněno, ale o radosti obdarování svých bližních. Kdo si dárky nedává, tak se o to připravuje.

Ne 13. I když počasí vypadalo všelijak, tak se nakonec vyčasilo a i sluníčko svítilo a výlet do přírody byl velmi vydařený. V poslední době zjišťuju, že mě to v přírodě baví nejvíc.

Po 14. Našly se kola! Původně se měly o víkendu měnit kola u auta ze zimních za letní. Ale, u rodičů mi řekli, že je tam nemám. Dost mě to znejistilo, ale dobře, ještě bylo jedno potenciální místo, kde by mohly být. Tam ovšem nebyly. Panika... Ale nakonec se rodičové podívali ještě jednou a pořádně a tradááá! Kola se našly. :-) Takže happy end.

Út 15. Poslouchala jsem koncert na památku Karla Kryla v rádiu. A moje hrdinná kočka mě zachránila před pavoukem, když ho sežrala.

A navíc. Věřím tomu, že co do světa pošlu, to se mi vrátí. Takže se snažím posílat to dobré a ... ono se to vrací. :-) Samozřejmě mě nepotkávají jen dobré věci a milí lidé, ale snažím se dívat se na svět přes svoje růžové brýle (které jsou zevnitř opravdu růžové) a zaměřovat se na to dobré a ne na to špatné.

Pošli štěstí dál

Udělat radost druhým a zároveň sobě, protože pak člověk s potěšením sleduje tu pozitivní odezvu. Nedávno jsem takhle poslala jedné osobě, se kterou jsem se nedávno potkala poprvé dárek. Strašně se jí líbil můj puntíkovaný deštník a tak jsem šla a koupila jí taky takový. Zabalila ho a poslala jí ho. A pak už jsem jen čekala, co se stane. A stalo se to, že ona z něj měla velikou radost, protože se jí opravdu líbil a navíc to celé bylo nečekané. A já měla radost, že jsem někomu jinému udělala radost. A proto taky druhým dávám dárky. 

Po internetu koluje spousta výzev. V jedné je princip v tom, že si každý den člověk najde něco, co mu udělalo radost. A já to chci zkusit taky. Asi to sem nebudu psát každý den, ale budu se snažit opravdu najít něco pozitivního, co mě ten den potkalo. I kdybych tu měla třeba deset dní po sobě psát, že jsem šťastná za to, že mám postel, do které můžu večer ulehnout. Takže začínáme! Nebude to ode dneška, bude to od pátku. 

Pátek 28. Příjemně strávený večer s jedním relativně novým člověkem. Napřed to vypadalo na úplně jiný program s jinýma lidma, ale pak to dopadlo takhle. A asi to nebude naposled. :)

Sobota 29. Návštěva bratrova nového bytu rodičema. Něco, co si já, zvědavá jako opice nemohla nechat ujít. A taky jsem si tam moc příjemně natláskala bříško dobrotama. Navíc jsem od skorošvagrové dostala bundu. :-)

Neděle 30. Luxusní počasí. Byla jsem si zaběhat a protože se účastním výzev, co vypisuje Osamělá cyklistka, tak jsem se vyhecovala a místo 3 km uběhla víc a to hned 4,7! Zbytek času jsem venku strávila procházkou. Očichávala nádherně vonící švestkové keře a nakoukla na otevřený židovský hřbitov. A protože venku bylo pořád krásně i po tom, co jsem se vrátila domů, tak jsem si dala sprchu, svačinu a vyrazila na nákup do Alberta. Tam teď chodím nakupovat, protože dávají za nákup zvířátka. A na ty já mám prostě slabost v jakékoliv podobě. Takže další procházka (a další 4 km) a zvířátko k tomu. Žirafa, super, tu ještě nemám. A abych nevedla život jako osamělý jezevec, tak jsem se ještě večer nechala ukecat na zvěřinové hody. 

Pondělí 31. Teprve začalo, takže coming soon. :-)

Jaký to je pro introverta?

Dneska to bude to tom, jaký to pro mě jako pro introverta je, žít v dnešní extrovertně-egoisticky založené společnosti, kde každej jen přehlíží to, co se ho netýká a všichni se přečůravají navzájem. Je to vysilující. Je to vysilující, muset spolupracovat s lidma, kteří mají klapky na očích ani nehnout prstíčkem, kvůli věcem, ze kterých přímo nebudou mít nějakej ten prospěch. Proč by přece věnovali vteřinku svého drahocenného času něčemu, z čeho by mohl být prospěch pro všechny nebo nedej bože jen pro někoho jiného. Neskutečně mě ubíjí lidi, kteří něco jen tak udělají, hlavně aby to bylo rychle hotovo. Co na tom, jaký je výsledek, jestli to k něčemu vypadá nebo ne. Hlavně se vymluvit na to, že ostatní to taky tak dělají. A co takhle jít dobrým příkladem? To už se prostě nenosí. Udělat něco pro druhé zcela nezištně? To necháme někomu povolanějšímu. Zapojit se do dění v komunitě? Ne, mě taky nikdo nepomůže. A s čím proboha? Se seděním doma na gauči a sledováním televize? Tahle přezíravost mě neskutečně vytáčí. Tahle omezenost a lenost. Z tohodle podhoubí nevyjde nic dobrého. Všichni si hlídají jen svoje korýtka a chrochtají si u nich blahem. Skoro všichni. Hlavně se držet hesla: "Nehas, co tě nepálí!" Jakápak úcta k druhým lidem a jejich právům. Jakápak ochota někomu pomoct, i když by mě to nestálo kromě pár minut času vůbec nic. Strašně to obtěžuje věnovat někomu pár minut. Co na tom, že většinu svého času jen tak promrháme. Ale ten pocit, že když ne já, tak nikdo.
Jsou dny, kdy mám chuť zalíst si do postele a vůbec z ní nevycházet. Jako třeba dneska.

Co od života chci?

Tak přemýšlím, co od života chci. A je to "peace" a "making love". S tím mírem se bohužel asi nikdy nedočkám zastavení všech válečných konfliktů a jiných půtek, aby nastal všeobjímající mír mezi lidem celého světa bez ohledu na rasu, sexuální orientaci a náboženské vyznání. S tím jsem se už tak nějak smířila. Bohužel ani mír v mém malém mikrosvětě neexistuje, protože se vždycky najde někdo, komu ležím v žaludku jen proto, že mám nebo umím něco, co on nemá nebo nechce umět. Nebo má prachobyčejnej blboučkej strach, že bych ho nedej bože mohla zastínit svými schopnostmi a jeho ego si žádá boj a tak mi vyhlásilo svatou válku po zbytek toho času, co se spolu budeme v našich mikrokosmech potkávat. Můžu s tím nesouhlasit, může se mi to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Nepomáhá s takovým člověkem bojovat, nepomáhá se k němu chovat slušně, nepomáhá ho ignorovat. Je to prostě tak, musím se s tím smířit a nechat se občas vytočit.
Oproti tomu "making love" je něco, co je relativně lehce dosažitelné, stačí k tomu najít osobu patřičně naladěnou a potkat se spolu. Ale protože jsem přece jen trošku konzervativní, tak na tyhle věci preferuji osobu, se kterou mě pojí nějaké hlubší vazby. Vzhledem k nedávným zvratům v mém osobním životě se zrovna teď v žádném perspektivním a hlubokém vztahu nenacházím, takže si můžu tak akorát nechat zajít chuť a upírat svoji naději k lepším zítřkům. A abych tomu celkově šla i trochu naproti, protože je mi jasné, že tady doma na gauči (který vlastně ani nemám), mě žádný princ nenajde, takže jsem pro to začala dělat nějaké kroky. To bude ještě běh na dlouhou trať. Uvidíme.
Ale celé co chci, by se asi dalo shrnou to jednoho: chci být šťastná. Paradoxně musím říct, že teď, i když jsem sama tak se cítím šťastnější, než před rozchodem. Takže nepociťuju žádnou nostalgii a nelituju toho, že to skončilo. Všechno není úplně optimální, přece jen kočka, která mě doma čeká je fajn, ale není to všechno. Ale pozitiva převažují.