Jen jsem si odskočila pro cukr

Jen jsem si dneska skočila pro cukr na pečení, pak taky mandle, vajíčka a byl z toho nákup za 900. :-) Ale nejvíc mě pobavil inzerát na nástěnce:

Stručné, jasné, výstižné :-)

Žijeme v netolerantní zemi

Jedna scéna ze včerejška:
Řidič auta se rozhodne předjet vozidlo jedoucí před ním. Hodí blinkr, vjede do rychlého pruhu. Předjížděné vozidlo jede rychlostí 90 km/hod. Předjíždějící auto jede rychlostí 90 km/hod. Po nějaké chvíli si předjíždějící řidič uvědomí, že pokud pojede stejnou rychlostí jako auto, které hodlá předjíždět, tak předjížděcí manévr patrně nedokončí. A proto na to jde psychologicky! Zařadí se zpět do pomalého pruhu za auto, které hodlal přejet. Pustí na něj dálkové světla. Tím ho rozhodí a šance na předjetí se výrazně zvyšuje. Protože kdo by chtěl mít takového magora za sebou.
A to má jako znamenat co? Už jsem si zvykla, že na mě někdo svítí dálkovejma, když v rychlém pruhu jedu lehce nad maximální povolenou rychlost, nicméně podle něj stále velmi pomalu. Ale co má jako znamenat, pokud mě někdo neumí předjet a bude na mě svítit dálkovejma? Kde to jsme? V netolerantním Česku!
Stejně jako dneska v parku. Předešel mě kluk, co měl na sobě hořčicově žlutý kabát, smaragdově zelené kalhoty a šálu, černé boty a červené ponožky. Řekla jsem si, že by to bylo krásné, potkávat na ulici víc takových barevných lidí. Nebyly to rozhodně moje oblíbené barvy, ale líbila se mi ta barevnost. A odvaha v tom chodit ven. No a on mezi tím šel kolem lavičky, kde seděli kluk a holka. Když prošel, tak ten kluk co tam seděl začal vokalizovat a něco pokřikovat na jeho adresu. Vítejte v netolerantním Česku! Pokud se mi něco nelíbí a nerozumím tomu, tak je to automaticky divné. Nikdo nemá právo se viditelně odlišovat od většiny. Tupá masa mu to dá vždycky jasně najevo. Já si myslím, že ten kluk je na takové reakce zvyklý. Ale je to vážně potřeba? Proč tohle dělají mladí lidé v dnešní době, kdy mají/můžou mít široký kontakt s celým světem? Změní se to tady někdy k tomu, aby většina lidí byla tolerantní?

Rada

Dostala jsem nedávno radu, že mám do vesmíru vysílat pozitivní energii a že se mi to časem někde vrátí.

Něco na tom bude. Většina lidí je dobrých, hodných a ochotných. Jenže pak potkáte nějakého hajzla a je to, jako by vám mrak zastínil slunce. Najednou vnímáte jen jeho a už nevidíte ty ostatní. Naštěstí to dřív nebo později zase přejde. Chce to jen vyladit vlastní mysl na ty dobré věci a víc si jich všímat. Když si jich budete víc všímat, tak si je i budete víc uvědomovat. A když si je budete víc uvědomovat, o to víc si je pak užijete. A líp pak ponesete setkání s nějakým zlým člověkem. 

Jen se svlíknu a budu se ti věnovat

Počkej miláčku, jen se svlíknu a budu se ti věnovat. Takhle jsem se dneska přivítala s kočkou. Protože vždycky, když večer příjdu z práce, přiběhne mě přivítat. A já si sundám boty, svlíknu si kabát a můžu se jí věnovat. Vezmu ji do náruče a ona začne vrnět blahem. Na celém dni je potřeba si najít pár radostných chvilek. Třeba ráno. Když se probudím a vypotácím se z postele, tak si sednu vedle kočky a pohladím ji. A pak to naše večerní vítání. Tohle jsou pravidelné a už skoro stálé rituály, co mi přinášejí radost. A do toho jsou i věci neplánované a výjimečné. A z těch mám ještě větší radost, protože jsem je předem vůbec nečekala. Jako například, když potkám dobrého kamaráda, kterého nevídám často a z radosti nad tím setkáním se obejmeme. A pak už jen se snažit si udržet blažený úsměv na rtech, aby mi ta radost vydržela co nejdýl. S úsměvem je pak den krásnější.

Dneska jsem se přestala bát sněhu

Bylo nebylo, kdysi dávno před mnoha a mnoha dny, na jedné nejmenované zaváté silnici, jsem dostala smyk. A nabourala. A od té doby ve mně padající vločky vyvolávají panickou hrůzu. Až dneska. Přišlo to z ničeho nic. Teda spíš odešlo a já se přestala bát. Super. Doufám, že mi to vydrží.
A co mi dál zvedlo náladu? Včera večer jsem odložila svůj šedý kabát a vzala si červený. A k tomu růžovou šálu. A k tomu světle hnědé boty. A tomu barevné rukavice. A k tomu medvídkovou čepici. A hned se mi zvedla nálada. A vydrželo mi to i do dneska. Barvy to prostě chce! Konec šedi! Chceme barvy do ulic!
Samozřejmě se dál musím potkávat dennodenně se spoustou lidí. A všichni mají svoje libůstky. Ale to, že je někdo na hlavu není můj problém. Pokud někdo trpí představou, že když jen zmíním jeho jméno, nebo cokoliv, co by se ho byť jen vzdáleně dotýkalo (byť jen v jeho představách) a má potřebu se k tomu vymezovat, tak je to spíš případ pro odborníka jiné profese, než pro mě. Prostě ve stylu: "podle sebe soudím tebe". A pokud někdo půl dne stráví pomlouváním druhých, tak si hold myslí, že to tak dělají všichni. Ale já mám svejch starostí dost na to, abych se zabývala takovýma věcma. Navíc mám aspoň koule na to, říct dotyčnýmu svůj názor, když se mi něco nelíbí. Bohužel mi za to pak připosraní trpaslíci, co na to koule nemaj, aspoň okopávaj kotníky. Ale život už je takovej. Kdo se bojí, sere v koutě. :-)

Ententýky, my už jsme jak manželé po dvaceti letech

Aneb vařím mu, peru mu, tak ho mám asi ráda, ne? Někdy si připadám, jako bysme byli manželé po dvaceti letech. Taková ta rutina, zvyk. Jenže pak mě vytočí tím, že nechává prázdné obaly na lince. Vždycky. Můžu u toho nadávat, vztekle házet prázdný petky na zem a příště? Příště to tam bude zas. :-( Mě to fakt ubíjí. Člověk to uklidí a přijde na druhý den z práce a je to zas tak jak to bylo. Takže ano, mám ho ráda, ale někdy mě neskutečně vytáčí.
Chyba je ovšem ve výchově. Sama mám bratra a tak vím, jak české matky vychovávají svoje syny. Prostě oni nevím jak udržet pořádek. Když už brácha uklízel, tak to vždycky odfláknul. A máti na to? Běž to po něm uklidit pořádně, ty to vždycky uděláš pořádně. Nebo někdy to zadala rovnou mně, protože věděla, že to udělám pořádně. A proto apeluji na vás budoucí i současné matky českých synů: Vychovávejte své syny jako samostatné bytosti a ne jako neschopné bordeláře, kteří přecházejí plynule z péče matky do péče manželky!

Desperát

Naše kočka je desperát. Hlavně večer. Se zuřivým výrazem ve tváři začne lítat bytem jak trotl. Vyskakuje na křeslo a cení na nás zuby. To je jeden z důvodů, proč nemůžeme mít doma nějaké ty stolní vánoční dekorace. Kdo ví, jak by to skončilo. Ona na stůl nechodí, protože tam nesmí. Ale jen když ji vidíme. Posledně mi volal přítel, že jsem ji ráno zavřela do šatny. Říkám si, no je to možné, že by tam nepozorovaně vlezla a zůstala tam. To ona umí, ne že ne. Ale pak mi došlo, že jsem už byla ve dvěřích z bytu a vidím ji, jak sedí na stole v kuchyni! Nečekala, že bych ji uviděla a už byla na stole. Tak jsem ji ode dveří zaháněla dolů. Potvora malá, ví že tam nesmí, ale ví, že když ji nikdo nevidí, tak to neplatí.
Dneska jsem si donesla z práce nějaké chvojí, že si udělám vánoční věnce. Položila jsem to na chodbu na zem. Kočka k tomu přiběhla, začala to očichávat. Pak začala kousat do březové větve. Od kdy potřebuje kočka větvičky na ohryz? Pak tu větev začala tahat po bytě a hrála si s ní. No super. Ale co, jen si pohraj. Máme toho dost. Když ji přestalo bavit si hrát s březovou větví, začala žrát jehličí z jedlových větví. S chutí. Proč my jí sakra kupujem granule? Stačí donýst trávu, nebo nějaký větvičky a mám vystaráno. Ale aspoň jí nebude smrdět z držtičky. Bude mít svěží dech vonící po jedli. Ale nakonec to zas tak moc nedorasovala a já udělala tři věnečky. Dva už visí a jeden bude pod dohledem ležet na stole. A jinak na pračce, kam kočka nechodí.