Pošli štěstí dál

Udělat radost druhým a zároveň sobě, protože pak člověk s potěšením sleduje tu pozitivní odezvu. Nedávno jsem takhle poslala jedné osobě, se kterou jsem se nedávno potkala poprvé dárek. Strašně se jí líbil můj puntíkovaný deštník a tak jsem šla a koupila jí taky takový. Zabalila ho a poslala jí ho. A pak už jsem jen čekala, co se stane. A stalo se to, že ona z něj měla velikou radost, protože se jí opravdu líbil a navíc to celé bylo nečekané. A já měla radost, že jsem někomu jinému udělala radost. A proto taky druhým dávám dárky. 

Po internetu koluje spousta výzev. V jedné je princip v tom, že si každý den člověk najde něco, co mu udělalo radost. A já to chci zkusit taky. Asi to sem nebudu psát každý den, ale budu se snažit opravdu najít něco pozitivního, co mě ten den potkalo. I kdybych tu měla třeba deset dní po sobě psát, že jsem šťastná za to, že mám postel, do které můžu večer ulehnout. Takže začínáme! Nebude to ode dneška, bude to od pátku. 

Pátek 28. Příjemně strávený večer s jedním relativně novým člověkem. Napřed to vypadalo na úplně jiný program s jinýma lidma, ale pak to dopadlo takhle. A asi to nebude naposled. :)

Sobota 29. Návštěva bratrova nového bytu rodičema. Něco, co si já, zvědavá jako opice nemohla nechat ujít. A taky jsem si tam moc příjemně natláskala bříško dobrotama. Navíc jsem od skorošvagrové dostala bundu. :-)

Neděle 30. Luxusní počasí. Byla jsem si zaběhat a protože se účastním výzev, co vypisuje Osamělá cyklistka, tak jsem se vyhecovala a místo 3 km uběhla víc a to hned 4,7! Zbytek času jsem venku strávila procházkou. Očichávala nádherně vonící švestkové keře a nakoukla na otevřený židovský hřbitov. A protože venku bylo pořád krásně i po tom, co jsem se vrátila domů, tak jsem si dala sprchu, svačinu a vyrazila na nákup do Alberta. Tam teď chodím nakupovat, protože dávají za nákup zvířátka. A na ty já mám prostě slabost v jakékoliv podobě. Takže další procházka (a další 4 km) a zvířátko k tomu. Žirafa, super, tu ještě nemám. A abych nevedla život jako osamělý jezevec, tak jsem se ještě večer nechala ukecat na zvěřinové hody. 

Pondělí 31. Teprve začalo, takže coming soon. :-)

Jaký to je pro introverta?

Dneska to bude to tom, jaký to pro mě jako pro introverta je, žít v dnešní extrovertně-egoisticky založené společnosti, kde každej jen přehlíží to, co se ho netýká a všichni se přečůravají navzájem. Je to vysilující. Je to vysilující, muset spolupracovat s lidma, kteří mají klapky na očích ani nehnout prstíčkem, kvůli věcem, ze kterých přímo nebudou mít nějakej ten prospěch. Proč by přece věnovali vteřinku svého drahocenného času něčemu, z čeho by mohl být prospěch pro všechny nebo nedej bože jen pro někoho jiného. Neskutečně mě ubíjí lidi, kteří něco jen tak udělají, hlavně aby to bylo rychle hotovo. Co na tom, jaký je výsledek, jestli to k něčemu vypadá nebo ne. Hlavně se vymluvit na to, že ostatní to taky tak dělají. A co takhle jít dobrým příkladem? To už se prostě nenosí. Udělat něco pro druhé zcela nezištně? To necháme někomu povolanějšímu. Zapojit se do dění v komunitě? Ne, mě taky nikdo nepomůže. A s čím proboha? Se seděním doma na gauči a sledováním televize? Tahle přezíravost mě neskutečně vytáčí. Tahle omezenost a lenost. Z tohodle podhoubí nevyjde nic dobrého. Všichni si hlídají jen svoje korýtka a chrochtají si u nich blahem. Skoro všichni. Hlavně se držet hesla: "Nehas, co tě nepálí!" Jakápak úcta k druhým lidem a jejich právům. Jakápak ochota někomu pomoct, i když by mě to nestálo kromě pár minut času vůbec nic. Strašně to obtěžuje věnovat někomu pár minut. Co na tom, že většinu svého času jen tak promrháme. Ale ten pocit, že když ne já, tak nikdo.
Jsou dny, kdy mám chuť zalíst si do postele a vůbec z ní nevycházet. Jako třeba dneska.

Co od života chci?

Tak přemýšlím, co od života chci. A je to "peace" a "making love". S tím mírem se bohužel asi nikdy nedočkám zastavení všech válečných konfliktů a jiných půtek, aby nastal všeobjímající mír mezi lidem celého světa bez ohledu na rasu, sexuální orientaci a náboženské vyznání. S tím jsem se už tak nějak smířila. Bohužel ani mír v mém malém mikrosvětě neexistuje, protože se vždycky najde někdo, komu ležím v žaludku jen proto, že mám nebo umím něco, co on nemá nebo nechce umět. Nebo má prachobyčejnej blboučkej strach, že bych ho nedej bože mohla zastínit svými schopnostmi a jeho ego si žádá boj a tak mi vyhlásilo svatou válku po zbytek toho času, co se spolu budeme v našich mikrokosmech potkávat. Můžu s tím nesouhlasit, může se mi to nelíbit, ale to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat. Nepomáhá s takovým člověkem bojovat, nepomáhá se k němu chovat slušně, nepomáhá ho ignorovat. Je to prostě tak, musím se s tím smířit a nechat se občas vytočit.
Oproti tomu "making love" je něco, co je relativně lehce dosažitelné, stačí k tomu najít osobu patřičně naladěnou a potkat se spolu. Ale protože jsem přece jen trošku konzervativní, tak na tyhle věci preferuji osobu, se kterou mě pojí nějaké hlubší vazby. Vzhledem k nedávným zvratům v mém osobním životě se zrovna teď v žádném perspektivním a hlubokém vztahu nenacházím, takže si můžu tak akorát nechat zajít chuť a upírat svoji naději k lepším zítřkům. A abych tomu celkově šla i trochu naproti, protože je mi jasné, že tady doma na gauči (který vlastně ani nemám), mě žádný princ nenajde, takže jsem pro to začala dělat nějaké kroky. To bude ještě běh na dlouhou trať. Uvidíme.
Ale celé co chci, by se asi dalo shrnou to jednoho: chci být šťastná. Paradoxně musím říct, že teď, i když jsem sama tak se cítím šťastnější, než před rozchodem. Takže nepociťuju žádnou nostalgii a nelituju toho, že to skončilo. Všechno není úplně optimální, přece jen kočka, která mě doma čeká je fajn, ale není to všechno. Ale pozitiva převažují.

Jsem zoofil a nestydím se za to!

Jsem z zoofil a nestydím se za to. Ale pozor, nejde o perverzní sexuální úchylku, moje sexuální orientace je většinově nudná, to jest zaměřená na příslušníky stejného druhu a opačného pohlaví. Ale zvířátka já mám prostě ráda. Po ránu se probouzím a vedle mě leží kočka. Někdy to dotáhnu tak daleko, že ji, ještě spící vyfotím mobilem. Protože mobil mám v té posteli taky. Už roky totiž nenosím hodinky a když se v noci probudím, musím vědět, kolik je hodin. Takže se pěkně podívám na mobil a spím dál. Pokud ho tam náhodou nemám, a mám následující den vstávat na čas kamkoliv, tak se nervózně převaluju a nemůžu usnout, abych náhodou nezaspala. Proto ho tam mám vždycky. A když se ráno probudím a uvidím kočku v moc pěkné pozici, stačí se natáhnout pro mobil a vyfotit ji. On mezi tím jen pootevře oči a setrvává v pozici. Maximálně při focení zívne, jak se začíná probírat. Když se zvedne, začne vrnět a vleze si na mě. Takhle si spolu s kočkou užíváme víkendová rána. Sice pouští chlupy, ale když ji člověk miluje, není co řešit. Je strašně příjemné hladit ten její měkkoučký a heboučký kožišek, když se ke mně přijde pomazlit a vrní. Musím říct, že mě přímo fascinují všechny zvířata, kromě pavouků a slepic. Pavouky opravdu nemám ráda, jsou mi odporní. A slepice jsou krvelačné příšery. Když jsme je ještě měli doma u rodičů, tak se ke mně nenápadně přiblížily a klovly mě do prstů na noze. Ale jinak vzít mě na výlet do zoo, to je pro mě maximální zážitek. Když někde bydlím, tak po čase znám všechny okolní psy. Jejich pány bez nich samozřejmě nerozliším.